Příběh: Tyršův sad
Když se v Tyršově sadu ozvaly hlasy z prázdna.
Já, Markvart z Veveří, jsem tehdy šel po západu slunce kolem zchátralých hrobů, kde ještě před dvaceti lety ležely kostry našich předků. Vzduch voněl vlhkou zeminou a rozkládajícími se listy, ale pod tím se skrýval něco jiného – jako by někdo tady před chvílí rozbil sklenici vína a nechal ji ležet. Přitom jsem byl sám. Kromě mě tu nebyla duše. A přece jsem slyšel, jak někdo šeptá.
„Zde leží ten, kdo nechtěl zemřít.“
Hlas byl tak blízký, že jsem se otočil, ale kolem mě jen stíny tančily mezi stromy. Pak jsem uviděl – u starého litinového kříže, který tam stál od dob, kdy tu ještě byli pohřbíváni, ležela ruka. Bledá, jako by ji někdo vytrhl z země. Ne z hrobu. Z prázdna.
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se, i když jsem věděl, že odpovědi nedočkám.
„Jsem ten, kdo čeká,“ ozvalo se znovu. Tentokrát z více míst najednou. „Jsem ten, kdo se nedostal do hrobu.“
Markvart z Veveří byl v té době známý jako muž, který se nebojí ani čerta. Ale když jsem se naklonil a dotkl se té ruky, byla jako led. A v okamžiku, kdy jsem ji pustil, zmizela. Zůstala jen vlhkost na dlažbě a pocit, že někdo mi právě vydechl do krku.
Následujícího dne jsem přivedl kněze. Otec Václav prohlédl kříž, poklepal na zem, ale nic nenašel. „Zde nikdo nepokládán nebyl,“ řekl. „Ale něco tady je.“ Jeho hlas zněl jako list papíru, který se třese před větrem.
Týden poté jsem se vrátil sám. Tentokrát jsem přinesl svíci. Když jsem ji zapálil, stín na zdi se náhle pohyboval – jako by někdo stál za mým zády. Ale když jsem se otočil, tam nikdo nebyl. Jenom ten samý šepot: *„Nechte mě tady. Nechce se mi jít dál.“*
Tehdy jsem pochopil, že zde leží něco, co nemělo hrob. Někdo, kdo zemřel, ale nikdy nepadl do země. A že kříž, který tam stál od roku Páně osmnáct set čtyřicátého sedmého, není jen památkou na mrtvé – je to věž, která něco drží.
Od té doby jsem sem chodil pravidelně. Každý měsíc, když měsíc stoupá nad Veveří, přináším svíci a šeptám: *„Pojď.“* Ale on – nebo ona – nikdy neodejde. A já už nevím, jestli to je duch, nebo jenom něco, co tu zůstalo, protože nikdo nechtěl, aby zemřelo.
Dnes už jsem starý. A když procházím Tyršovým sadem, kde dříve bylo tolik hrobů, kde dnes rostou jen stromy a kamenné lavice, někdy se mi zdá, že ze země vykoukne ruka. A že kříž tam nejen stojí – ale čeká.
A já se ptám: *Co se stalo tomu, kdo nechtěl zemřít?* A proč ho nikdo nikdy nepohřbil?