Příběh: Těšnovský tunel
Když se na mně rozlil ten pach mokrého kamene a starých kostí, věděl jsem, že ji nikdy nezapomenu.
Stál jsem u východního vchodu do té podivné díry pod zemí, kde se dnes řádí auto, a v ruce držel jsem svíčku, jejíž plamen se třásl jako list v bouři. Voda tu ještě stála po posledních deštích – černá, lepkavá, jako by ji někdo smíchal s něčím hnijícím. *Jenže to nebyla jen voda.* Něco v ní plavalo. Něco, co se nehodilo do hloubky, kde by měly být jen kámen a prach.
„Pánové, tohle není normální,“ sykl jsem, ale nikdo mě neslyšel. Mistr Radomír, ten tučný řezník z Karlína, jenom škrábal nožem po svém pažeráku a mumlal: „Příliš mnoho práce, příliš málo peněz. Když to propadne, tak propadne.“ A já jsem věděl, že má pravdu. Ale ne o tom šlo.
Bylo to v noci, kdy jsme se rozhodli prokopat ten nový průchod pro krále – ten, který chtěl spojit Nové Město s Karlínem, aby muži jeho vojsko mohli rychle přejít Vltavu bez mostů, které by mohli nepřítele zapálit. Já, Jindřich z Těšnova, jsem byl jeden z těch, kdo měli hlídat, že se v zemi nic neukrývá. Ale ukrývalo se. Ukrývalo se *víc*, než jsme si dokázali představit.
Prvním, kdo to našel, byl mladý kopáč Ondřej. „Tady něco je,“ zašeptal, když jeho lopata narazila na něco tvrdého. Ne na kámen. Na *kost*. Bílou, jako by ji někdo vyčistil od masa, ale ještě vlhkou, jako by ji někdo teprve nedávno vyndal z hlíny. „To není lidská,“ řekl Radomír a přešel se podívat. „Je větší. A tlustší.“
Vtom se ozval zvuk. Ne jako krok, ne jako šramot, ale jako *vdechnutí*. Těžké, jako by někdo vzal do plic celou noc. My jsme se zamrzli. Svíčky se rozhořely jasněji, jako by je něco osvětlovalo zespodu. A pak jsme viděli: stěny tunelu… *dýchaly*. Nebo spíš něco *v nich*. Vlhké skvrny se rozlily jako pot, a z hloubky se ozval hlas – ne mužský, ne ženský, ale něco mezi nimi, jako by ho vytlačilo ze stěn samotných.
„To není Bůh,“ zašeptal Radomír. „To je něco, co Bůh zapomněl stvořit.“
Ondřej upadl na kolena a začal se modlit, ale jeho slova se ztratila v hluku, který náhle vyvstal z tunelu. Nebylo to jako bouře, ani jako vítr – to bylo, jako by se něco *probudilo*. Voda v tunelu se začala houpat, i když nefoukal ani dech. A pak… se něco dotklo mé ruky.
Byla studená. Suchá. A měla *prsty*. Prsty, které se zavinuly kolem mého zápěstí jako hadí ocasy. Nebolí to. Ale bylo to jako dotek mrtvého, který se ještě nechce rozloučit se světem.
„Utečte!“ vykřikl jsem, ale bylo pozdě. Tunel se začal *zmenšovat*. Stropy se skláněly níže, stěny se sbíhaly k sobě, jako by nás chtěly spolknout. Radomír se pokusil utéct, ale jeho nohy se zamotaly v něčem, co tam předtím nebylo. Ondřej zůstal ležet, jako by ho někdo přilepil na zem, a jeho oči… jeho oči se naplnily něčím černým, co se valilo z hloubky.
A pak to bylo pryč. Jako by nikdy nebylo. Tunel se vrátil do své původní podoby, voda se uklidnila, a my jsme tam stáli – jen my tři. Radomír byl bledý jako plátno, Ondřej brečel, a já… já jsem držel v ruce tu kost. Tu kost, která se v mé dlani začala *hýbat*.
Následující ráno jsme vykopali Ondřeje z hlíny. Radomíra jsme našli roztrhaného u východního vchodu, jako by ho něco vtáhlo do Vltavy. A já? Já jsem odešel. Od té chvíle jsem nikdy nešel pod zemí, aniž bych nesl svíčku. A když jsem před lety slyšel, že tam vybudovali nějaký moderní tunel, tak jsem věděl: *to tam ještě je*. Čeká. A někdy, když je noc tichá a voda v tunelu stoupá, někdo tam dolů klesá – a už nikdy nevyleze.
Teď, když stojíš na rohu Holbovy ulice a díváš se na ten betonový ústa tunelu, které pohltilo stovky aut, zkuste si představit, že pod ním není jen kámen. Pod ním je *hlad*. A někdy, když projedeš tím místem v noci, když je ticho jako v hrobě a vlhko ti leze do kostí, zkus se podívat zpátky. Do zadních sedadel. Do stínu pod mostem.
Protože někdo tam *dýchá*. A čeká, až ho pustíš dovnitř.