Příběh: Třetí nádvoří Pražského hradu

Když se socha svatého Jiří začala pomalu otáčet.

Její noha se zvedla z kamenného podstavce jako by ji něco táhlo proti proudu času, a pak se celá postava obrátila čelem k katedrále, kde se za svítání modlilo několik kněží. Bratři z Řádu německých rytířů, kteří stáli na schodech Starého proboštství, zamířili k ní s rozkazy v ruce, ale když se přiblížili, zjistili, že socha už dávno nestála na svém místě. Vůně prachu a starých kamenů se změnila v něco těžšího, jako by se vzduch nade dvoři naplnil neviditelnou hmotou.

„To není možné,“ sykl probošt Jindřich, jehož prsty se zakrčily kolem rukojeti meče. „Včera večer jsme ji kontrolovali. Nikdo ji nedotkl.“

Ale nikdo také neviděl, jak se z temné rokle, která kdysi protékala pod dnešním nádvořím, vynořila postava v bílém rouchu, jejíž tvář zůstala skryta pod kapucí. Ta se dotkla sochy prsty a ta se pohnula. Jako by ji někdo povolal zpět do minulosti.

V téže chvíli se na západním balkóně Starého královského paláce otevřely okna, ačkoliv nikdo v nich nebyl. Teplý vítr, který sem nikdy předtím nedmával, rozvíral závozy u okenních okenic a vynesl z nich šelest pergamenů, které nikdo nedržel v ruce. Kněží na schodech pocítili, jak se zem pod nimi lehce otřásla, jako by něco pod nimi probuzené hledalo cestu ven.

„To není Boží zázrak,“ zašeptal mladý notář Mikuláš, který přišel sepsat zápis o události. „To je něco jiného.“

A pak se socha svatého Jiří znovu pohnula. Tentokrát se její hlava naklonila stranou, jako by poslouchala nějaký hlas, který nikdo jiný neslyšel. Kněží upustili svíce. Na chvíli zavládl ticho, přerušované jen šustěním vlažného větru, který se točil kolem obelisku, jako by ho něco tahalo.

„Co když…“ začal probošt Jindřich, ale jeho hlas se ztratil v hlubokém zvuku, který přišel z katedrály. Zvonění, které nikdo nezačal, jako by se probouzelo z hlubin kamene. Socha svatého Jiří se otočila naprosto, až se její oči ocitly přímo nad hlavami těch, kteří ji pozorovali. A pak se zastavila.

„Nic se nestalo,“ řekl nakonec probošt, když se všichni trochu vzpamatovali. „Byla to jenom vichřice.“

Ale když se Mikuláš o týden později vrátil na nádvoří, aby dohlédl na opravu, našel u paty sochy malou, starou minci s vyrytým křížem a datem, které nikdo z nich neznal. A když ji obrátil, uviděl na rubu vyrytý jediný slovo: *„Čekám.“*

Dnes, když procházíš Třetím nádvořím a podíváš se na sochu svatého Jiří, můžeš si myslet, že je to jen kamenná postava. Ale jestli se zastavíš a nasloucháš dostatečně dlouho, možná uslyšíš šelest roucha, který se zvedá z kamene – jako by někdo stále čekal, až ho někdo povolá zpět.