Příběh: V celnici
„Zhasni tu lojovku, nebo nás prozradí,“ sykl bratr Gervas a přirazil mladého novice zády k chladnému kameni klášterní zdi.
Novic Ondřej poslechl bez hlesu. Knot zasyčel pod slinou a kolem nich se okamžitě zavřela lezavá tma listopadové noci. Zahrada milánských bratří ambrosiánů, rozprostřená za novoměstským špitálem, čpěla tlejícím listím, mokrou hlínou a štiplavým pachem pelyňku, který mnichové pěstovali proti zimní hnilobě plic. Zpoza hradby k nim doléhalo jen tlumené hučení Vltavy a občasné zaštěkání psa z osady Poříčí.
Pak to přišlo znovu.
Nebyl to krok člověka ani plížení toulavého vlka. Znělo to jako těžké, dunivé údery kopyt do promrzlého trávníku, přestože byla zahrada ze všech stran uzavřená vysokou zdí z opukových kvádrů a dubová vrata do úvozu zůstávala zatarasená závorou. Každé zadunění doprovázelo hluboké, sípavé oddechování, jako když kovář rozfoukává výheň.
Gervas položil dlaň na Ondřejovo rameno. Cítil, jak se chlapec třese, jeho dech byl trhaný a mělký. Ze tmy, sotva dvacet sáhů od nich, kde končily bylinné záhony a začínal jabloňový sad směřující k Florenci, vystoupil obrys.
V mlžném oparu, který se válel po zemi, nebyl vidět spodek těla. Vidět byla jen mohutná hruď barvy zaschlé krve a obrovitá hlava nesoucí korunu paroží s dvanácti výsadami. Zvíře nešlo po zemi. Pohybovalo se zvolna, ve výšce lidského pasu, jako by kráčelo po hladině neviditelné vody. Tam, kde se jeho nohy dotkly vzduchu, zůstávala za ním slabá, namodralá stopa světla, jež okamžitě mizela s pachutí pálené smůly a měděnky.
Ondřej otevřel ústa k modlitbě, ale Gervas mu prudce přitiskl dlaň přes rty.
Jelen se zastavil přímo uprostřed prostoru, kde mniši sušívali prádlo a skládali dříví na zimu. Otočil hlavu k oběma mužům. Oči toho tvora neměly bělmo ani panenky — byly to jen dvě hluboké, jantarové studny plné nehybného ohně. Zvíře sklonilo hlavu, jako by nabíralo dech k útoku, ale nezaútočilo. Vyrazilo kupředu jediným plynulým skokem, tichým jako pád sovího peří. Minulo koruny jabloní, přeletělo opukovou zeď a rozplynulo se v nočním nebi nad cestou, kudy kupci z východu vjížděli do města.
V zahradě zavládlo hrobové ticho.
Když se ráno převor Barnabáš dostavil na místo se svěcenou vodou a stříbrným křížem, nenašel žádné polámané větve. Našel však něco, co mu vyrazilo slova z úst: v přesném středu zahrady, v pruhu hlíny táhnoucím se od jihu k severu, byla tráva spálená na uhel v úzké, rovné linii, široké právě na šířku kopyta. Stopy začínaly uprostřed ničeho a po sedmi krocích jednoduše končily, aniž by se vracely nebo stáčely ke zdi.
Převor nařídil místo zasypat hašeným vápnem a bratřím uložil přísné mlčení pod trestem uvržení do hladomorny. Zápis o události nechal vyškrábat z klášterního breviáře dřív, než v Praze vypukly husitské bouře a ambrosiáni museli své útočiště opustit.
O staletí později, když klášterní zahrady pohltily zadní trakty kupeckých domů, císařská celnice a sklady zboží pod přísným dohledem berních úředníků, kopali zedníci základy nových dvorů. Na jediném místě v celém traktu odmítaly zdi držet pohromadě; malta se drolila a dělníci si stěžovali, že jim pod nohama vibruje zem, jako by pod dlažbou běžel obrovský živý tvor.
Ti, kdo dnes procházejí úzkým průchodem mezi starými zdmi skladišť, kde se moderní paláce tisknou k někdejším klášterním pozemkům, občas zvednou hlavu ke klenbám a střechám. Nad jejich hlavami tam v tichu visí cosi, co starou legendu vrací zpět do kamenných kulis — rudá těla jelenů, zachycená v letu vysoko nad dlažbou. Jen málokdo z kolemjdoucích však tuší, že jejich vzdušná stezka vede přesně v ose oněch sedmi spálených stop, které tu bratr Gervas za mrazivého jitra roku 1391 marně zasypával vápnem.