Příběh: Vyšehradské sady
Starý pán, kterému v okolí nikdo neřekl jinak než pan archivář Hrabě, sevřel prsty tak pevně, až mu zbělely klouby na rukou, a vrazil do hrubého pískovcového podstavce sousoší Libuše a Přemysla. Vzduch v sadech byl těžký, prosycený vůní tlejícího listí a ostrým, kovovým nádechem blížícího se deště, který se v dálce převaloval přes vltavské meandry. Hrabě si utřel pot z čela a znovu se podíval na hodinky. Ručičky se zastavily přesně v okamžiku, kdy se z nedaleké baziliky ozvalo táhlé, hluboké zvonění.
Zastavte to, šeptal do kamenné tváře kněžny, která hleděla kamsi nad střechy Prahy, jako by tam skutečně viděla město, jehož sláva hvězd se dotýká.
Kolem procházela dvojice turistů, jejichž hlasy se nesly parkem jako cizorodý hluk, ale Hrabě je nevnímal. Jeho pozornost poutala drobná, takřka neznatelná prasklina, která se táhla od Libušiných sepjatých dlaní až k patě sochy. Před týdnem tam nebyla. Včera byla tenká jako vlas. Dnes večer, v šeru podzimního podvečera, vypadala jako otevřená rána v kameni. Archivář vytáhl z kapsy zápisník a přejel prstem po reliéfu, který kdysi zdobil most, a nyní, po desetiletích v těchto sadech, působil, jako by se každým dnem víc a víc probouzel k životu.
Vzpomínáte si na ty čtyři mostní budky? ozval se za ním hlas, který zněl jako drcení štěrku.
Hrabě se prudce otočil. Na cestě, těsně u hranice starého děkanství, stál muž v dlouhém, nemoderním kabátě, který jako by byl ušit z barvy pražského šera. Jeho tvář byla v hlubokém stínu, ale oči pod hustým obočím žhnuly podivnou intenzitou.
Myslel jsem, že ty budky dávno pohltil čas a rozšiřování mostu, odpověděl Hrabě a snažil se udržet hlas v klidu.
Muž udělal krok blíž. Nebyl to čas, pane archiváři. Byla to nutnost. Ty sochy neměly stát na mostě. Měly stát tady, nad hradbami, aby hlídaly průsmyk, o kterém se v kronikách raději mlčí. Díváte se na ně, ale nevidíte, co v nich dřímá. Myslíte si, že to jsou jen Myslbekovy kusy pískovce, ale co když je to jen schránka? Co když to, co je uvnitř, jen čeká, až se ozve ten správný tón?
Hrabě cítil, jak mu po zádech stéká kapka studeného potu. Vítr se opřel do korun stromů a z nedalekého zákoutí u Štulcových sadů se ozvalo zadunění, jako by někdo udeřil do obrovského, dutého nástroje. Lumír a Píseň. Pěvec se skloněnou hlavou tam stál nehybně, ale v tomto okamžiku se Hraběmu zdálo, že se struny varyta zachvěly.
Zazpíval, zašeptal cizinec a ukázal směrem k sousoší pěvce. Zazpíval o Vyšehradu, o tom, co bylo, i o tom, co se teprve stane. A teď se Píseň vrací, aby si vzala svou daň.
Než stihl Hrabě cokoli namítnout, muž se otočil a rychlým krokem zamířil k hradbám. Archivář vyběhl za ním, chtěl ho zastavit, chtěl se zeptat, co to vlastně znamená, ale když oběhl roh starého purkrabství a vyhlédl přes hradby na řeku, cesta byla prázdná. Jediné, co na kamenné zídce zbylo, byl malý, dokonale opracovaný úlomek pískovce, na kterém byla vyrytá nota, jakou nikdo v moderním zápisu nepoužívá.
Když se Hrabě vrátil zpět k Libuši, prasklina v kameni byla pryč. Povrch sousoší byl hladký, chladný a dokonale celistvý, jako by se nikdy nic nestalo. Jen ve vzduchu stále visela ozvěna tónu, který nebyl z tohoto světa, a v dálce, hluboko pod vyšehradským ostrohem, se v řece odráželo světlo, které tam nemělo co pohledávat.
Archivář tam stál dlouho do noci, neschopen odejít, a v hlavě mu zněla jediná otázka, na kterou se bál znát odpověď. Kdykoliv se vítr stočí od Vltavy a přinese s sebou pach starých vinic a ozvěnu dávného zpěvu, vyšehradské hradby jako by se na okamžik zachvěly v očekávání něčeho, co se v nich skrývá pod rouškou kamene. Stačí jen přijít a pozorně naslouchat, zda i vy uslyšíte tu píseň, která se nikdy nepřestala vracet.