Příběh: Černá
Opat opatství se neotáčel, i když za jeho zády praskaly vápenné omítky a vzduch v úzké uličce mezi Opatovicemi a Myslíkovou cestou náhle zhoustl pachem spáleného včelího vosku. Jan z klášterního řádu stiskl růženec tak pevně, až mu krev pod nehty zbělela, a zrychlil krok směrem ke kostelu svatého Michala. V tu chvíli se z temných průjezdů, které ještě před okamžikem zely prázdnotou, ozvalo rytmické klepání dřevěných podrážek o dlažební kostky. Bylo to přesné, chladné a neúprosné. Jako by se někdo vracel z míst, kam slunce nikdy nedosáhne, aby si vzal zpět to, co mu bylo kdysi, za vlády krále Karla, neprávem odňato.
Když se Jan zastavil u základů nově vyměřovaných domů, kde se do hlíny zakusovaly první krumpáče, zdálo se mu, že slyší šepot. Nebyl to lidský hlas, spíše zvuk tření suchého pergamenu o kámen. Zastavil se a přiložil dlaň na syrové zdivo. Bylo ledové, přestože odpoledne sálalo z kamenů žár letního slunce. V tom chladu cítil cosi, co mu okamžitě sevřelo hrdlo – otisk prstů, které nebyly z masa a kostí, ale z něčeho, co v tomto světě ztratilo svůj tvar.
Vzpomněl si na bratra Mikuláše, který se v těchto místech ztratil před třemi dny, když šel požehnat základům novostaveb. Nikdo ho neviděl vycházet, žádný svědek nepotvrdil jeho odchod. Zmizel, jako by se vsákl do samotné černé hlíny Opatovic. Jan se znovu ohlédl. Ulička byla úzká, stěny domů se nad ním skláněly jako sevřené pěsti. Stín, který vrhal vysoký štít sousedního domu, se začal protahovat proti přirozenému pohybu světla, až pohltil Janovy boty a začal stoupat vzhůru po jeho rouchu.
Slyšels to? zašeptal k sobě, ale odpovědí mu bylo jen hluboké, duté dunění vycházející hluboko zpod země, z míst, kde kdysi kladrubští benediktini budovali své první příbytky. Pod nohama ucítil záchvěv, jako by se celá země otřásla hrůzou z toho, co je pohřbeno pod vrstvami novoměstské dlažby. Jan ustoupil o krok zpět a narazil do něčeho měkkého. Otočil se. Před ním nikdo nebyl, jen vzduch se vířil v prachu a drobných částečkách sazí, které se vznášely v tichu uličky.
Na zdi, přímo před jeho očima, se začala vykreslovat tmavá skvrna. Nebyla to vlhkost, byla to tekutina, hustá a černá jako uhelný prach, která se tvarovala do podoby lidské dlaně. Jan se pokusil vykřiknout, ale hrdlo měl plné prachu a ticha. V tu chvíli se zpoza rohu vynořila postava v mnišské kutně. Byla to postava bratra Mikuláše, ale jeho tvář byla jen prázdným místem, kde kdysi bývaly oči, ústa a nos. Postava se nepohybovala chůzí, spíše se vznášela pár palců nad zemí, doprovázena tím samým rytmickým klepáním, které Jana provázelo celou cestu.
Bratře? vydechl Jan, ačkoliv věděl, že ten, kdo stojí před ním, už dávno nepatří mezi živé.
Přízrak pozvedl ruku a ukázal na místo pod dlažbou, kde se v hloubce tří sáhů lesklo něco kovového – snad klíč od starého kostela, nebo pečeť, která měla zůstat navždy skryta. Pak se postava rozplynula v kouř. Vzduch se vyčistil, ale pach spáleného vosku zůstal tak silný, že se Janovi udělalo zle. Když se druhý den ráno vrátili dělníci, našli uličku prázdnou. Jen na zdi, přesně v místě, kde se včera objevila černá skvrna, byla omítka vypálená do podoby dokonalého lidského stínu.
Od té doby se lidé v Černé ulici vyhýbají stínům, které se neshodují s jejich vlastními. Když večer procházíte kolem domu, kde kdysi sídlili ti, co hledali pravdu, a dnes tam knihy mlčí pod tíhou staletí, zastavte se. Zhluboka se nadechněte a poslouchejte dlažbu pod svými nohami. Pokud uslyšíte rytmické klepání, které se zastaví až ve chvíli, kdy se ohlédnete, vězte, že v této ulici nejste jediní, kdo kráčí po stopách dávno zapomenutého hříchu. Nikdo se neodvážil kopat hlouběji, než dovolila církev, a to, co leží pod základy Marathonu, dodnes čeká na někoho, kdo by se odvážil znovu otevřít dveře, které měly zůstat zazděné v temnotě.