Příběh: Františkánský klášter na Novém Městě

Svíčka v rukou bratra Oldřicha prskala, když vosk stékal na pergamen a okamžitě se vpíjel do čerstvého inkoustu, jako by chtěl vypít každé slovo, které právě napsal. Vzduch v podkrovní komoře kláštera Panny Marie Sněžné byl těžký pachem vlhkého kamene a drcených bylin, které v zahradách pod okny pěstovali jeho bratři karmelitáni. Oldřichovy prsty, ztuhlé chladem novoměstské noci roku 1347, se třásly. Před ním ležel otevřený kodex, jehož stránky nebyly popsány svatými žalmy, ale podivnými geometrickými obrazci, které se při každém závanu průvanu zdály měnit tvar.

Z chodby se ozvaly kroky. Byly pomalé, těžké, doprovázené rytmickým klepáním dřevěných sandálů o kamennou dlažbu. Prior benediktinů, muž jehož tvář byla vytesána z neúprosné skály, se blížil. Oldřich věděl, že pokud ho přistihnou s tímto svazkem, nebude to jen hřích proti řádové kázni. Bude to rozsudek. Vědění, které držel v rukou, nepatřilo do rukou mnicha; slibovalo moc, která dokázala pohnout hvězdami i lidskými osudy, moc, jež v srdci Prahy pod nově zakládanými zdmi působila jako cizorodý jed.

Rychle sroloval pergamen a vtiskl jej do dutiny pod vyřezávaným trámem, kde se prach mísil s úlomky staré malty. Sotva se narovnal a popadl růženec, dveře zavrzaly. Prior vstoupil bez pozdravu. Jeho pohled, ostrý jako čepel meče, přejel po Oldřichově tváři, po jeho zpoceném čele a nakonec po voskové skvrně, která se ještě leskla na okraji stolu.

Bratře Oldřichu, tichá modlitba je v této hodině zbožnější než neklidné přecházení, pronesl prior a jeho hlas se odrazil od nízkého stropu jako echo v prázdné hrobce. Proč tvé oči stále hledají stíny v rozích, když by měly hledat světlo boží milosti?

Oldřich sklonil hlavu, aby skryl záři, která mu ještě doznívala na sítnici z těch podivných schémat. Pěstmi drtil korálky růžence, až mu zbělely klouby. Snažím se porozumět řádu stvoření, otče, zašeptal, přičemž se snažil udržet hlas v klidu. Avšak svět je hlubší a rozlehlejší, než nás učí naše knihy.

Prior udělal krok vpřed, až ucítil pach drcených bylin z mnichova roucha. Zahrady naše jsou plné léčivých rostlin, které tělo hojí, ale tvá duše, synu, vypadá, jako by ji trávil mor, o němž nikdo neví. Varuji tě. Co bylo jednou vytrženo z temnoty, by se do ní mělo navrátit, jinak pohltí i toho, kdo o ní příliš přemýšlí.

Když starý muž odešel, Oldřich zůstal stát v naprostém tichu. Naslouchal tlukotu vlastního srdce, které se zdálo být hlasitější než noční vítr prohánějící se korunami ovocných stromů v zahradě. Věděl, že to, co skryl pod trám, není jen vědění. Je to klíč k něčemu, co zde v Novém Městě, v této době začínající slávy a velkých staveb, nikdo nesmí spatřit.

Přešel k úzkému oknu a pohlédl dolů. V zahradě, kde se ve dne skláněli bratři nad záhony bylinek, teď vládl stín. Půda zde byla čerstvě nakypřená, připravená na nové plodiny, které měly nasytit konvent. Oldřich věděl, že pod tou hlínou, kousek od zdi klášterní kapličky, leží věci, které on sám vynesl zpod podlahy, když začínali s výkopy. Věci, které neměly jméno.

Jeho ruka se instinktivně dotkla místa pod trámem. Pokud to zítra nevynese ven, pokud to nepředá dál, tajemství zemře s ním. A přesto, když se podíval na své dlaně, uviděl na nich slabý, stříbřitý otisk čar, které si předtím překresloval. Ty čáry nezmizely. Zářily v šeru jako fosforeskující krev.

V tu chvíli si uvědomil, že už není volný. Stal se součástí toho, co se pokoušel ukrýt. Vyšel z cely, zamířil ke schodišti a nechal za sebou rozsvícenou svíčku, která pomalu dohořívala na stole. Pokud chceš vědět, co se stalo s oním rukopisem a proč se bratři karmelitáni i pozdější františkáni na tomto místě cítili neustále sledováni tichými kroky neviditelných návštěvníků, musíš přijít do klášterní zahrady v noci, kdy sněží v červenci. Tam, u zdi, která pamatuje nejstarší vrstvy novoměstských základů, najdeš kámen, jenž není ze stejného lomu jako ostatní, a pod ním, hluboko v zemi, stále tepe tep, který se nepodařilo udusit ani staletím modliteb, ani krví mučedníků.