Příběh: Kartuziánský klášter Vallis Josaphat
Prsty Jana z Břehu se zachvěly, když pergamen pod jeho rukama vydal tenký, téměř nelidský zvuk, jako by se sama historie pokoušela vykřiknout. V úzké cele, kde vzduch těžknul pachem včelího vosku a vlhkého kamene, se mihotalo jediné světlo svíce, které se zoufale snažilo proniknout hustou tmou dolanského kláštera. Kolem něj vládlo hrobové ticho, narušované jen vzdáleným, rytmickým kapáním vody někde hluboko v základech, které se právě rodily z potu a modliteb pod rukama řemeslníků. Jan však nevnímal tepot nového kláštera; jeho vědomí bylo spoutáno řádky, které k němu doputovaly z mauerbachského vyhnanství, slovy Řehoře Velikého, jež v sobě nesla tíhu zakázaného poznání.
Štěpán Šram, převor s tváří vytesanou z křemene, jej ten den varoval, že ne všechna moudrost je určena pro lidské oči. Štěpánovo srdce bilo pro čistotu řádu a obhajobu církve proti bludům, které se jako mor šířily krajem, ale Jan v jeho očích zahlédl cosi, co nebylo jen horlivostí. Byl to strach. Strach z toho, co se stane, až se stěny jejich nového útočiště, tohoto Vallis Josaphat, údolí Josafat, kde má zaznít poslední polnice, uzavřou nad tajemstvím, které on nyní držel v rukou.
Jan znovu sklonil hlavu k rukopisu Moralium in Iob. Nebyly to jen komentáře k Písmu. Mezi řádky, napsanými drobným, úhledným písmem, se skrývaly poznámky, které zpochybňovaly samotnou podstatu jejich odloučení od světa. Pokud je svět, jak tvrdil Štěpán, plný zmaru a kacířství, proč rukopis naznačoval, že pravda není v tichu cely, ale v neustálém pohybu, v dialogu, který oni tak tvrdošíjně odmítali? Jan se podíval na kachlová kamna v rohu cely, kde reliéf gryfa v mihotavém světle vypadal, jako by se každou chvíli mohl odlepit od hlíny a vzlétnout.
Slyšel kroky. Byly těžké, pomalé, s typickým šouráním sandálů o kamennou dlažbu chodby. Štěpán. Převor se vracel z chóru, kde se modlitby otců mísily s prachem staveniště. Jan prudce zavřel knihu. Srdce mu bušilo až v hrdle, jako by chtělo prorazit hrudní koš a utéct ven na olomoucké návrší, pod širé nebe, kde hvězdy svítily bez ohledu na řádové regule. Pokud jej teď Štěpán najde s tímto spisem, nebude to konec jen pro Jana, ale pro celou naději, kterou do těchto zdí vložili.
„Bratře Jane,“ ozval se hlas z chodby, znějící jako drcení kamene o kámen. „Duše, která hledá odpovědi mimo posvátné texty, se vystavuje větru, jenž ji odnese do prázdnoty. Jsi připraven odevzdat své břemeno?“
Jan vstal. Rukopis, těžký jako poklad a nebezpečný jako ortel, ležel na dřevěném stole. Cítil chlad prostupující stěnami, které měly být jejich pevností, ale stávaly se vězením. Věděl, že pokud nyní otevře dveře, všechno, co o Bohu a světě věděl, se změní. Štěpán stál za dveřmi a čekal, až Jan udělá krok. V tu chvíli se Jan rozhodl. Nenechá knihu zničit, nenechá ji pohřbít v základech, které mají držet jen mlčení.
Odsunul těžkou závoru a dveře zavrzaly. Štěpánova postava, zahalená v bílém hábitu, stála proti němu, v rukou držela kříž, jako by se chystal na vyhnání démona. Jan však neuhnul pohledem. V jeho mysli se zrodil plán, jak rukopis ukrýt do útrob kostela, mezi žebra kleneb, která se právě barvila do ruda a zelena. Tam, kde se budou bratři modlit a kde bude on sám jednou odpočívat v ose chrámu, zůstane toto tajemství v bezpečí, dokud se nenajde někdo, kdo bude mít odvahu číst mezi řádky.
Když se následující ráno rozezněly zvony ohlašující položení základního kamene, Jan stál v davu, tvář skrytou v kápí. Nikdo si nevšiml, že pod oltářním kamenem, tam, kde se kříží cesty otců a bratří, chybí kousek malty. A nikdo se nedozvěděl, proč se v noci, když markrabě Jošt odjel, ozýval z nedokončeného kněžiště tichý, rytmický zvuk, jako by někdo psal na pergamen, který už dávno neměl existovat. Pokud dnes navštívíte místo, kde stávala kartouza, a přiložíte ucho k zemi na návrší nad Dolany, možná uslyšíte v hlubokém tichu moravské krajiny zašeptat stránky, které odmítly shořet v ohni zapomnění.