Příběh: Klášter augustiniánů kanovníků na Karlově

Prsty bratra Prokopa se třásly, když opatrně nadzvedl těžkou, kůží potaženou desku, pod níž se skrývalo tajemství, jež nemělo spatřit světlo dnešního světa. Vzduch v podkroví, nasáklý pachem starého pergamenu, vlhkého kamene a slábnoucí vůní pryskyřice z čerstvých krovů, se zdál být hustší než obvykle. Nad jeho hlavou, v hloubi monumentálního osmibokého prostoru, se ozývalo dunění bouře, která venku nad Nuslemi trhala mraky, ale zde, v útrobách nedokončeného svatostánku, panovalo nepřirozené ticho.

Prokop znovu sklonil hlavu k rozprostřenému svitku. Nebyly to modlitby ani životopisy svatých, které král Karel tak urputně žádal, aby byly v klášteře střeženy. Byly to nákresy hvězd, které se nikdy neměly setkat, a výpočty, jež popíraly řád, o němž kázali biskupové. Věděl, že pokud by opat vstoupil právě teď, nepomohla by mu ani jeho dlouholetá služba, ani čistota jeho úmyslů. Byl by označen za kacíře, jehož duše se zaprodala temným silám, které se krčily v rozích gotických kleneb.

Cítil, jak se mu na čele perlí pot, přestože v kamenných zdech panoval chlad, který se mu zařezával až do morku kostí. Každý zášleh blesku, jenž pronikl úzkým oknem, na okamžik vykreslil na stěně stíny, které vypadaly jako dlouhé, zkroucené prsty sahající po jeho rameni. Prokop se přinutil dýchat pomalu. Jeho ruka, zvyklá na přepisování posvátných textů, nyní tápala v řádcích, které psala ruka neznámého mudrce. Ten rukopis byl jako živý; zdálo se, že inkoust na pergamenu pulzuje v rytmu jeho vlastního srdce.

Proč právě jemu bylo dovoleno spatřit tuto pravdu? Byl to dar, nebo zatracená past? Král budoval toto město jako nový Jeruzalém, chtěl z Prahy učinit střed vesmíru, ale pod základy tohoto kláštera leželo poznání, které celý ten řád zpochybňovalo. Pokud je tento prostor zasvěcen Karlovi Velikému jako obnoviteli říše, proč jsou tyto nákresy v rozporu s tím, co o vesmíru hlásá církev?

Z chodby dole se ozvaly kroky. Byly pomalé, rytmické, doprovázené kovovým cinkáním růžence o řasnatý hábit. Opat. Prokop trhl rukou, jako by se popálil. Rychle svitek sroloval a zasunul ho do dutiny za nedokončeným pilířem, kde se kámen ještě nespojil s maltou. Srdce mu bušilo až v krku. Rychle si uhladil kutnu a v duchu odříkal úryvek žalmu, ale slova mu v ústech zněla jako cizí, mrtvý jazyk.

Dveře se s tichým zavrzáním pootevřely a do místnosti vnikl pruh šedého světla. Stín opata se protáhl po podlaze až k jeho nohám.

Bratře Prokope, hlas starce zněl jako drcení štěrku. Co tě zde drží v tuto hodinu, kdy se nebesa hněvají nad Prahou?

Prokop se otočil a poklonil se, ruce sepjaté tak pevně, že mu zbělely klouby. Jen jsem se modlil za pevnost těchto stěn, otče, odpověděl hlasem, který byl překvapivě klidný, ačkoliv vnitřnosti se mu svíraly v křeči. Stěny jsou pevné, ale lidská víra je křehká jako sklo, odvětil opat a přistoupil blíž. Jeho oči, zakalené věkem, se na okamžik zastavily právě na onom pilíři, kde byla skryta pravda.

V tu chvíli se venku ozvala rána, jako by se celá obloha zřítila na Prahu. Blesk zasáhl věž a na okamžik celý klášter ozářilo oslepující, nadpozemské světlo, které vymazalo veškeré stíny. Prokop na vteřinu uviděl v opatových očích záblesk něčeho, co nebylo jen únavou – byl to strach, nebo snad poznání, že i on sám zná to, co by mělo zůstat pohřbeno?

Když se tma opět vrátila, opat jen pokynul rukou k východu. Jdi, bratře. Zde už dnes nic nenalezneš.

Prokop se uklonil a prošel kolem něj, aniž by se odvážil podívat zpět. Když scházel po točitém schodišti, cítil na zádech pohled, který ho pálil víc než oheň. Věděl, že se tam zítra vrátí, i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělá. Až jednou někdo v budoucnu stane v těchto prostorách, nechť se zastaví u pilířů, které drží klenbu – tam, v hloubi kamene, leží odpovědi, za které byla zaplacena ta nejvyšší cena, a které dodnes čekají, až je někdo vysvobodí ze sevření mlčení.