Příběh: Klášter bosých karmelitánů na Malé Straně
Prsty bratra Tadeáše se třásly, když opatrně nadzvedl dřevěný podstavec voskové figurky, jejíž blankytné oči hleděly do prázdna s nevýslovným klidem. Vlhký chlad kamenných zdí kláštera se mu vpíjel pod hrubou kutnu, ale v jeho hrudi hořela horečka, která neměla nic společného s modlitbou. Pod Jezulátkem, v útrobách sošky, kterou sem před lety přinesla hraběnka z Lobkovic, nebylo jen duchovní poselství. Byl tam svitek. Pergamen, jenž se mu před pár hodinami podařilo odlepit od vnitřní stěny dutého tělíčka, když se nikdo nedíval.
Tadeáš se rozhlédl po šeru klášterní kaple. Vůně starého včelího vosku a kadidla se mísila s pachem vlhké omítky, který byl pro tuto část Malé Strany tak příznačný. Každý pohyb mnicha vyvolával v tichu ozvěnu, jako by se samy stěny snažily odhalit jeho zpronevěru. Opatřil svitek, papír tak tenký a křehký, že se při sebemenším závanu vzduchu vlnil jako hladina Vltavy při bouřce. Písmo na něm nebylo latinské ani německé, nýbrž tvořilo řady symbolů připomínajících hvězdné konstelace, které kdysi dávno spatřil v zakázaných spisech, jež se do klášterní knihovny dostaly omylem z dalekého východu.
Věděl, že pokud tento text přečte, jeho řeholní život skončí. Už nikdy nebude schopen s čistým srdcem pokleknout před hlavním oltářem Panny Marie Vítězné a prosit o odpuštění. Věděl také, že ti, kteří tento text ukryli do útrob sošky, v ní viděli víc než jen symbol dětství Spasitele. Viděli v ní schránku pro vědění, které církev považovala za nebezpečné, protože slibovalo odpovědi na otázky, na které víra odpovídala jen mlčením.
Tadeáš slyšel v dálce vrzání sandálů na dlažbě chodby. To bratr Janus končil svou obchůzku. Měl jen pár okamžiků. Rozvinul pergamen úplně. Černý inkoust v šeru začal slabě světélkovat, jako by v sobě nesl uvězněné světlo noční oblohy. První řádek byl varováním, druhý slibem a třetí tvořil obrazec, který mu náhle v mysli vykreslil mapu – mapu zahrad pod Petřínem, kde se pod kořeny nejstaršího stromu skrývalo něco, co nebylo z tohoto světa.
Jeho srdce bušilo v rytmu, který přehlušoval vzdálené zvony. Pokušení bylo jako jed – sladké a ničivé. Kdyby svitek spálil, zůstal by v bezpečí klášterních zdí, mezi svými bratry, v pokoře, která ho chránila před nejistotou. Kdyby však odešel... kdyby opustil klášter a vydal se za tím, co bylo v textu naznačeno, stal by se poutníkem bez víry, mužem, který hledá pravdu tam, kde ji nikdo jiný nehledal.
Janusovy kroky ztichly těsně za dveřmi kaple. Tadeáš rychle sevřel pergamen v dlaních. Cítil jeho podivné teplo, které pálilo do kůže. Nebyla to bolest, byl to příkaz. V jediné vteřině pochopil, že Jezulátko nebylo jen darem pro útěchu, ale strážcem tajemství, které čekalo na někoho, kdo se odváží jej vyzvednout.
„Bratře Tadeáši?“ ozvalo se z chodby chraplavým hlasem. „Proč jsi v takové tmě?“
Tadeáš se ani nepohnul. Jeho pohled stále tkvěl na zářících symbolech, které se mu vryly do paměti jako vypálené cejch. Věděl, že pokud odpoví, musí lhát. A pokud zalže, definitivně se odstřihne od všeho, co dosud budoval. Pomalu vstal, pergamen zasunul hluboko do záhybů svého roucha a otočil se směrem ke dveřím.
„Jen jsem se modlil za osvícení,“ odpověděl klidným, ale cizím hlasem.
Když vyšel z kaple, neohlédl se na sošku, která nyní vypadala tak obyčejně a nehybně. Věděl, že až zítra vyjde slunce nad Malou Stranou, jeho místo v těchto zdech bude prázdné. V zahradách pod klášterem, tam, kde se stíny stromů protínají v přesném úhlu, na něj čekalo cosi, co v dějinách řádu nikdy nemělo být nalezeno.
Kdo dnes prochází pod klenbami kostela Panny Marie Vítězné, cítí jen klid a vůni staletí. Málokdo si však všimne, že podstavce soch v postranních kaplích jsou v noci někdy chladnější, než by měly být, a že stopy v Seminářské zahradě občas vedou tam, kde žádná cesta nekončí, ale kde se prostor mezi kořeny stromů zdá být až příliš hluboký a neklidný.