Příběh: Klášter františkánský
Prsty bratra Jeronýma se chvěly, když z praskliny v cihlové podezdívce refektáře vyprostil svitek, který tam nepatřil. Vzduch v klášteře byl těžký pachem vlhkého kamene a vyhaslého kadidla, ale Jeroným vnímal jen to, jak se mu do dlaní zařezává hrubý pergamen. Kolem něj vládlo v hořovických zdech ticho, tak hluboké, že slyšel vlastní tlukot srdce, jenž zněl jako vzdálené bušení na bránu, kterou nikdo nesmí otevřít.
Před lety, když Jakub Veltrubský, ten muž s krví poddaných na rukou, nutil řemeslníky stavět toto sídlo z nakradených zlaťáků, nikdo netušil, co se skrývá pod základy. Jeroným, pokorný františkán, který sem přišel až po odchodu theatinských otců, se stal nedobrovolným strážcem tajemství. Věděl, že v malbách na stěnách, které zdobí refektář, je zašifrováno cosi, co přesahuje pouhé zobrazení svatých příběhů. Když se slunce opřelo do oken a paprsky proťaly šero jako žhavé jehly, barvy na omítce ožívaly a ukazovaly cestu k místu, kde Veltrubský neukryl jen zpronevěřené mince, ale i vědění, které církev považovala za kacířství.
Jeroným rozvinul svitek. Nebyla to modlitba, ani účetní kniha správce panství. Byl to nákres, geometrie hvězd a země, propojená s hořovickým náměstím. Zraky mu těkaly po řádcích, kde se latinská slova mísila s podivnými značkami, jež pálily do očí. Stál uprostřed místnosti, kde františkáni po desetiletí kázali o chudobě a pokoře, zatímco pod jejich nohama dřímal plán na ovládnutí sil, o nichž se v kostele Nejsvětější Trojice nemluvilo.
Kroky na chodbě. Lehké, šouravé, povědomé. Otec představený se blížil k refektáři. Jeroným cítil, jak se mu na čele rosí pot. Měl dvě možnosti: schovat svitek zpět do hlubin zdi a nechat tajemství pohřbené v prachu, nebo se stát tím, kdo odemkne bránu, o níž se šeptalo v temných koutech klášterních zahrad. Chtěl vědět, proč Veltrubský tak spěchal se stavbou, proč ho Martinic tak náhle zapudil. Nebyla to jen lakota. Byla to hrůza z toho, co ten člověk v podzemí nalezl.
Dveře se pootevřely a do refektáře vnikl pruh světla z vnějšího nádvoří. Jeroným se ani neotočil. Jeho oči byly přikovány k nákresu, který jasně ukazoval, že klášterní areál není jen místem modliteb, ale přesně vyměřeným bodem, jenž funguje jako zrcadlo pro nebeské jevy. V tu chvíli pocítil nesmírné pokušení – nechtěl být jen svědkem boží vůle, chtěl být jejím vykonavatelem. Svět venku, ten svět, který se zmítal v moru a válkách, se mu zdál náhle malicherný oproti moci, kterou držel v rukou.
Otče, zeptal se Jeroným, aniž by spustil oči ze svitku, zatímco se za jeho zády zastavila černá kutna představeného, věděli theatini, co zde po sobě zanechali, když prchali před morovou ranou?
V refektáři nastalo ticho, které bylo tíživější než smrt. Představený neodpověděl slovy, pouze položil ruku na Jeronýmovo rameno. Ten stisk byl studený jako kámen klášterní dlažby. Jeroným pochopil. Věděl to. Všichni, kdo v těchto zdech přebývali, to věděli, ale jen on měl tu odvahu – nebo tu hloupost – se na to zeptat nahlas.
Představený mu pomalu vytrhl pergamen z rukou. V jeho očích nebyl hněv, ale hluboký, nekonečný smutek člověka, který už dávno rezignoval na pravdu. Svitek v tu ránu zmizel v rukávu jeho roucha a Jeroným zůstal stát v polostínu, kde se na stěnách stále nehybně dívali svatí na jeho selhání.
Následující ráno byl Jeroným poslán do nejvzdálenějšího konce panství, aby pomáhal při opravách poničených hospodářských staveb. Klášter v Hořovicích nadále stál, bílý a nevinný při pohledu z náměstí, střežící své nástěnné malby a své podzemní chodby. Nikdo se nikdy nedozvěděl, co přesně bylo v nákresech, které Jakub Veltrubský ukryl mezi cihly – ale dodnes, když slunce v určité hodině dopadne na refektář pod tím správným úhlem, se zdá, jako by se stíny na stěnách pohnuly a ukazovaly kamsi za obzor, kam se žádný z dnešních návštěvníků neodváží vykročit.