Příběh: Klášter klarisek ve Znojmě
Prsty sestry Anežky se zachvěly, když se dotkla chladného pergamenu, ukrytého pod uvolněným kamenem v podlaze kaple, kde se stíny večerních modliteb slévaly v neproniknutelnou čerň. Vzduch byl prosycen těžkou vůní vyhasínajících svící a vlhkým pachem znojemské hlíny, která se tlačila skrze zdivo. Ještě před okamžikem slyšela za zdí vzdálené, rytmické odříkání minoritů, ale nyní, v této úzké prostoře mezi dvěma světy, jako by se zastavil i samotný čas.
Anežka rozvinula list, který jí předal umírající poutník s takovou naléhavostí, až jí na zápěstí zůstaly modřiny. Nebyla to modlitba ani potvrzení královské milosti, které sestry tak často dostávaly darem od Přemysla Otakara. Písmo bylo drobné, křečovité a v šeru mihotavého plamínku vypadalo, jako by se slova chtěla z papíru vysmeknout a utéct. Byly to záznamy o hvězdách, které se neměly nikdy protnout, a o cestách, které vedly pod zemskou kůru, nikoliv ke spáse.
Srdce jí bušilo o žebra jako uvězněný pták. Věděla, že pokud ji tu nyní přistihne abatyše, nebude následovat pokání, ale soud, z něhož není návratu. Vzpomněla si na Tasovice, na zlatavé lány, které klášteru přinesly bohatství a svobodu od světských plateb, a na tiché večery, kdy se cítila součástí božského řádu. Nyní však ten řád pukal ve švech. Ten papír v jejích rukou pálil víc než rozžhavené železo. Byla to zakázaná věda, vědění, které popíralo řád, jenž jí zajišťoval bezpečí, a slibovalo poznání, které ji mohlo učinit nesmrtelnou, nebo zatracenou.
Z chodby se ozval zvuk přicházejících kroků. Byly pomalé, měřené, doprovázené šustěním těžkého roucha. Sestra Benedikta se vracela z obchůzky. Anežka instinktivně přitiskla pergamen k hrudi a vdechla pach starého papíru – voněl po prachu, dálkách a něčem, co připomínalo ozón před bouří. Musela se rozhodnout. Buď pergamen vrátí do temnoty podlahy a pohřbí pravdu, která jí změnila pohled na svět, nebo s ním vyjde vstříc kročejím, které se přibližovaly k dřevěným dveřím kaple.
Stín na stěně se prodloužil, jak se dveře začaly pomalu otevírat. Anežka cítila na tváři chladný průvan, který sem pronikl zvenčí, z divokého světa za klášterními zdmi, kde se budovaly osudy králů a padaly říše. V té vteřině se jí v hlavě spojily všechny ty dary, ty listiny od králů a papežské buly, které měly klášter chránit před zmarem. Uvědomila si, že všechna ta kamenná pevnost, ty silné zdi a potvrzené výsady, jsou jen křehkou skořápkou, která má za úkol udržet venku bouři, jež už dávno zuří uvnitř.
Benedikta vešla dovnitř, její tvář v šeru vypadala jako vytesaná z břidlice. Nezastavila se, jen lehce pokynula hlavou směrem k oltáři, aniž by se podívala na Anežku skrčenou v koutě. V té chvíli ticha, kdy se obě ženy modlily ke stejnému Bohu, ale každá s jinou tíží v duši, Anežka pochopila, že klášter není místem klidu, ale vězením pro myšlenky, které se nesmí vyslovit.
Když Benedikta prošla kolem, Anežka se nehýbala. V dlani pevně svírala pergamen, jehož hrany se jí zařezávaly do kůže. Změnila směr. Nechtěla už být součástí historie, kterou píší králové a biskupi na objednávku, chtěla být tou, která drží klíč k neznámu.
Následujícího rána v kapli nenašli nic jiného než prázdnou skrýš a otevřené okno, skrze které do chladného kamenného prostoru pronikalo první ranní světlo, odrážející se od hladiny nedaleké řeky Dyje. Anežka zmizela beze stopy, jako by se vypařila v ranní mlze, která se válí kolem znojemských hradeb dodnes. Nikdo se nikdy nedozvěděl, zda si odnesla tajemství hvězd, nebo zda se stala obětí své vlastní touhy po poznání, ale dodnes, když v tichých chodbách znojemského kláštera utichne ozvěna kroků, zdá se, jako by se vzduch zachvěl pod tíhou slov, která měla zůstat navždy pohřbena pod podlahou.