Příběh: Klášter servitů na Novém Městě
Svíčka v mých prstech ustoupila a horký vosk mi skanul na hřbet ruky, ale bolest nepřišla, jen tupý chlad, který se mi rozléval od páteře až ke konečkům prstů. Bratr Oldřich se ani nepohnul, jen jeho dech, těžký a přerývaný, vibroval v tichu skriptoria jako vzdálené hřmění nad Botičem. Před námi, na dubovém pultu, ležel pergamen, který sem neměl nikdy doputovat, natož být rozvinut pod klenbou, již císař zasvětil čistotě Panny Marie. Inkoust na něm nebyl černý, ale měnil odstín podle toho, jak se plamen mihl v průvanu – od temné rudé až po barvu zaschlé žluči.
Tvá dlaň, bratře, se třese víc než plamínek té svíce, zašeptal jsem, aniž bych odtrhl oči od znaků, které se mi vpíjely do zornic jako rozžhavené jehly. Oldřich neodpověděl. Jen jeho prst, zažloutlý a hrubý od práce na zahradách, ukázal na řádek, kde byla vyvedena geometrie hvězd, jež na obloze nad Prahou nikdy nebyly a nikdy nebudou. Byl to návod na uzdravení, po kterém náš panovník tak úpěnlivě toužil, když se klaněl obrazu ve Florencii, ale byla to cena, která se neplatila zlatem ani modlitbami.
Vůně vlhkého kamene a tlejícího listí z luk za klášterní zdí pronikala úzkým oknem a mísila se s pachem starého pergamenu. Věděli jsme oba, že pokud tento svitek zítra neodevzdáme do rukou převora, naše duše jsou propadlé. Pokud jej ale odevzdáme, stane se z našich těl jen schránka pro vědění, které nemá v křesťanském světě místo. Oldřich náhle sevřel okraje kůže tak silně, až se ozvalo praskání, jako by se lámal suchý chřest. Jeho oči, obvykle skelné a pokorné, nyní planuly horečkou, která nepocházela z žádné nemoci těla.
Musíme se rozhodnout, než zvony na věži ohlásí jitřní, vydechl Oldřich a v jeho hlase jsem slyšel děsivý souzvuk touhy a zbožnosti. Kdybychom to spálili, možná by se svět dál točil ve svém řádu. Ale ty hvězdy, vidíš je? Ony se pohnuly, když jsi na ně pohlédl.
Přikývl jsem, i když jsem věděl, že tímto pohybem hlavy jsem právě zpečetil svůj osud. V tu chvíli se zvenčí ozvalo zašustění v trávě u potoka a tiché, rytmické klapání sandálů na dlažbě nádvoří. Někdo kráčel chodbou, někdo, kdo neměl mít klíč od této části konventu. Oldřich bleskově svitek stočil a vtiskl mi ho do dlaně. Jeho kůže byla ledová, zatímco moje hořela. Běž k Botiči, zašeptal, hlas se mu zlomil v tichý vzlyk. Ať to pohltí voda, nebo ať to pohltí země, jen ať to nezůstane v těchto zdech, které mají být jen zástěrkou pro víru, nikoliv vězením pro pravdu.
Vyskočil jsem na nohy, srdce mi bušilo proti žebrům jako pták v kleci. Rozrazil jsem těžké dubové dveře a vyběhl do tmy, zatímco za mými zády se rozezněl drsný hlas převora, který se ptal na to, co se v této noční hodině skrývá před zraky Boha. Utíkal jsem podél klášterní zdi, bosé nohy mi promokly v ranní rose, a v dlaních jsem svíral svitek, který se zdál být stále těžší a teplejší. Když jsem dorazil k břehu potoka, hladina Botiče se stříbřila v měsíčním světle jako ostří nože.
Zastavil jsem se na samém okraji. Stačilo jen povolit prsty a nechat to tajemství zmizet v bahně a proudu, který odnáší vše, co není spojeno s věčností. Ale v tu chvíli mě zastavil zvuk – tichý, táhlý tón, jako by se sama země pod mýma nohama zachvěla a začala zpívat. Podíval jsem se na svitek v rukou; pečeť, kterou jsme předtím neviděli, se nyní rozlomila sama od sebe a z pergamenu vytrysklo světlo tak jasné, že na okamžik zastínilo i hvězdy nad Prahou.
Když se ráno klášterní brány otevřely, nenašli v zahradách nikoho, jenom na břehu potoka, kde tráva byla podivně spálená do tvaru kruhu, ležela má kutna, prázdná a chladná, jako by z ní někdo v jediném okamžiku vysál veškerou podstatu, a v ní, v záhybech hrubé látky, nezůstalo vůbec nic, jenom pach ozónu a podivný, nikdy neslyšený šepot, který se z hlubin země u Botiče ozývá dodnes, kdykoliv se nad Prahou zatáhne obloha.