Příběh: Minoritský klášter v Jindřichově Hradci
Když bratr Jan zvedl svíci, kaple se mu zdála, jako by dýchala.
Plamen kolísal nad stránkami rukopisu, které držel v rukou jako něco žijícího. Tisk byl tak jemný, že se mu zdálo, jako by ho psal neviditelný prst na vzduchu. *Toto nemůže být pravda*, opakoval si potřetí, ale slova se mu v hluboké tiché kapli vracejí jako odraz v černém kamenném oltáři. *„Kdož z nás, bratr Jan, ví, co se skrývá za zdmi, když modlitby utichnou?“*
Za ním se klášter potácel ve stínu. Špitál, který dříve nesl jméno minoritů, teď páchl bylinkami a starým dřevem, ale v těchto zdech ještě zněl echo františkánských kroků. Jan se dotkl prstu prstencem s vyrytým křížem – dar jeho mistra, bratra Václava, který mu před smrtí svěřil: *„Nech to spát. Některé věci nejsou pro lidské oči.“* Ale on nemohl. Nemohl nečíst to, co mu přinesl tajemný poutník minulou noc, když se vrátil z Vajgaru, kde se potuloval kolem zamrzlých břehů rybníka a slyšel, jak voda šeptá jména, která neznal.
Stránka se mu rozpadla mezi prsty. Náhle zněl zvuk – ne zvenčí, ale z hlubokých zdí. Jako by se kaple otevřela a něco vydechlo. *„Bratr Jan…“* Volání nebylo jeho jménem, ale něčím, co ho znalo dřív, než se naučil mluvit. *„Ty jsi poslední, kdo ví.“*
Vtom se za ním otevřely dveře. Vstoupil špitálník Jindřich, jeho tvář osvětlena odráženým světlem z oken, které vypadaly jako oči sledující každý jeho krok. *„Bratr, už je pozdě. Pacienti čekají.“* Jan neodpověděl. Jeho ruce se třásly, ale ne z chladu – vzduch v kapli byl horký, jako by v něm hořelo něco skrytého. *„Ty jsi tu byl dřív, ne?“* zeptal se najednou. *„Ty víš, co se stalo s těmi, kteří přišli před námi.“*
Jindřich se zastavil. *„Bratr, ty mluvíš jako blázen.“*
Ale Jan už neposlouchal. Jeho prsty se zavrtaly do stránky, kde bylo napsáno: *„Kdo hledá, najde. Kdo bere, ztratí. Ale kdo dává, ten dostane věčnost.“* A pod tím – jméno. Jeho jméno. *„Jan z Hradce.“*
Vtom se nad hlavou rozprskla svíce. Plamen se rozlil po rukopisu jako krev. Jan se pokusil křičet, ale z jeho hrdla se vytrhl jen šept: *„Proč…?“*
Když ráno našli jeho tělo u zdi kaple, držel v rukou popel a jediný nepoškozený list. Na něm bylo napsáno pouze jedno slovo: *„Neboj.“*
Dnes, když procházíš Štítnou ulicí a zastavíš se před klášterem, slyšíš-li v tišině něco, co se ti nedá vysvětlit, nezapomeň: některé dveře se otevřou jen pro ty, kteří nejsou připraveni. A některé knihy hoří, protože jejich slova jsou příliš těžká na to, aby je nesl světlo.