Příběh: augustiniánský klášter u kostela svatého Tomáše
Ruka se mu třásla nad svitkem, jako by držel hada.
Perla vosku na okraji pergamenu se rozplývala, když ji roztrhl zpečetí. Vzduch v knižní komoře voněl prachem a něčím hnilobným, jako by zde ležely nejen knihy, ale i tajemství, která se nedají vyříct. Bratři Augustiniáni mluvili o této místnosti jako o posvátném úkrytu, kde se skryla pravda, jež by mohla rozvrátit celý řád. Ale bratr Jindřich věděl, že pravda už dávno leží v jeho rukou – a že ji nikdo nesmí přečíst.
„Ty jsi to našel?“ zašeptala za ním sestra Markéta, její šaty černé jako noc, jen oči bledě modré jako led na brněnském rybníku. Stála u okna, kde se do místnosti vlil tenký pruh světla, jako by sám Bůh chtěl vidět, co se děje. „Ten rukopis… který nikdo nesmí číst.“
Jindřich neodpověděl. Jeho prsty se proklouzly mezi řádky, které byly napsány neznámým jazykem – ne latinsky, ne řecky, ale něčím starším, jako by ho napsal někdo, kdo už dávno zapomněl, jak se modlí. A mezi slovy se skryty symboly: kruhy, trojúhelníky, znaky, které připomínaly něco, co by měly být zakázané. *„Kdo čte, riskuje, že ztratí víru. Kdo ztratí víru, ztratí i duši.“*
„Co tam je?“ Markéta se přiblížila, její dech voněl bylinami, které používala k léčení. Jindřich však svitek rychle schoval za roucho. „Nic, co by tě mělo zajímat, sestře.“
Ale ona už věděla. Věděla, že jde o ten starý spis, který před sto lety ukryl někdo z jejich řádu – možná ten, kdo se pokusil o něco, co by mělo zůstat skryto. A že právě teď, když klášter čeká další zkouška – tentokrát od císařských úředníků, kteří přicházejí s nařízením, aby knihovnu zkontrolovali – je čas rozhodnout se.
„Jindřich,“ řekla tiše, „ty víš, že když to přečteš, už nebudeš stejný.“
On se usmál, ale jeho ústa byla suchá. „A ty víš, že už nejsem stejný od té chvíle, kdy jsem tu knihu našel.“
V tom okamžiku se dveře knižní komory prudce otevřely. Na prahu stál bratr Vojtěch, strážce knihovny, jeho tvář rudá jako víno, které v klášteře nesměli pít. „Co tu děláte?“ jeho hlas byl drsný jako kameny na brněnském náměstí. „Převor přikázal, aby nikdo sem nechodil!“
Markéta se rychle odmlčela, ale Jindřich držel svitek pevněji. „Hledáme jen knihu pro bratra Kunhutu,“ lhal, jeho srdce bušilo jako zvon v kostele svatého Tomáše. Vojtěch však už podezíravě pohleděl na roztržené pečetě na stole.
„Ty jsi lhář, bratr Jindřich.“ Jeho ruce se stáhly k pasu, kde visel řemen s klíči. „A ty, sestro Markéta, jsi jeho spolčička.“
V místnosti se rozlil tichý strach. Jindřich věděl, že má jednu možnost: utéct. Ale co s tím svitkem? Spálit ho? Schovat ho? Nebo ho přečíst – a zjistit, co se skutečně skrývá za těmi symboly?
Vojtěch se posunul blíže. „Vydej mi ten rukopis. Nebo budu muset volat stráž.“
Jindřich se podíval na Markétu. Ta mu kývla – jako by mu říkala: *„Uteč. Přečti ho později. Ale uteč.“*
A tak utekl.
Ale svitek si vzal s sebou.
Dnes, když procházíš brněskými uličkami a zastavíš se před Místodržitelským palácem – bývalým klášterem, kde se dříve modlili augustiniáni – zeptej se samého sebe: co se stalo s tím rukopisem? Zda ho Jindřich někdy přečetl, nebo zda ho ukryl v nějaké skryté štěrbině mezi zdivem, kde leží dodnes, čeká na toho, kdo se odváží ho najít.
A zda ten, kdo ho najde, nebude po jeho přečtení stejný jako předtím.