Příběh: Park Abácie, Valašské Meziříčí
Když se mu na dlani objevily rány jako po biči, věděl, že ho někdo chce varovat.
Jánka Hrabáče, mladého krejčího z Valašského Meziříčí, probudila v noci bolest jako by ho někdo šlehal po dlaních. Když si je přitiskl k tváři, cítil vlhko a něco, co vonělo po starých bylinách a mokré zemi. Na bílých kožních proužcích, které mu zbyly po práci s látkou, se rýsovaly tmavé pruhy – jako by ho někdo bičoval. Ale nikdo v domě neviděl, jak by se to stalo. Jen on. A kůň v chlívě za domem se potil, i když venku panoval ledový vítr.
Ráno se vydal ke starému památníku u soutoku řek, kde se říkalo, že spí válečníci z dob Napoleonových. Když se přiblížil, uslyšel šum vody, která se vlila do Bečvy, a něco jiného – jako tišší, přerušované dechy, jako by někdo stál za jeho zády. Když se otočil, nikdo tam nebyl. Ale na kamenném pomníku, který stál mezi stromy, ležela čerstvá květenství abácie, které nikdo neposklízel. Jejich vůně byla ostrá, jako by ji někdo nalil přímo z láhve.
„Co to má znamenat?“ zašeptal si sám.
V té chvíli se mu zdálo, že z kamene vykročil muž v modrém plášti, který se k němu pomalu blížil. Jánek se zastavil, srdce mu bušilo tak silně, že slyšel, jak mu krev řinčí v uších. Muž měl tvář zakrytou mlhou, ale když mluvil, jeho hlas byl jasný jako zvon: *„Ty jsi poslední, kdo je ještě schopen vidět.“*
Jánkovi se zledila krev. Věděl, že to nemůže být pravda. Věděl, že je jen omámený, unavený, možná i trochu bláznivý. Ale když se podíval na své dlaně, rány tam byly. A když se podíval zpět na pomník, muž v modrém plášti tam už nestál. Jen květy abácie se lehce houpaly ve větru, jako by je někdo šeptal.
Téhož večera se Jánek vrátil s knězem, aby mu pomohl. Kněz si prohlédl rány, pokusil se je vysvětlit jako nějaké podivné onemocnění, ale Jánek věděl, že to není pravda. Když se pak vrátili ke kamennému pomníku, květy tam byly opět. Tentokrát však na nich ležela čerstvá krev.
„To není možné,“ zašeptal kněz.
Jánek se podíval na řeku, která se vlila do Bečvy, a ucítil, jak se mu ledový chlad šíří po zádech. Věděl, že něco není v pořádku. A že to, co se děje, není jen jeho vylíčením.
Několik dní poté, co se mu na dlaních objevily rány, zmizel beze stopy. Nikdo neviděl, jak odešel. Nikdo neviděl, jak se vrátil. Ale když se vrátil, měl na tváři úsměv, který nikdy předtím neviděl. A když se podíval na své dlaně, rány tam byly. Tentokrát však byly hlubší. A na pomníku ležely další květy abácie.
Až do dnešního dne, když procházíte parkem Abácie, někdy uslyšíte šum vody, který není od řeky. Někdy ucítíte vůni abácie, i když žádné květy neroste. A když se podíváte na kamenný pomník, možná uvidíte stín muže v modrém plášti, který se k vám pomalu blíží.
A pak se vám na dlaních objeví rány. A budete vědět, že vás někdo chce varovat.