Příběh: Park Boženy Němcové
Když se voda v Mlýnce zastavila, bylo to jako kdyby čas sám zadržel dech.
Voda v umělém potoce tekla zpět. Neodrážela se od břehů, nešplouchala mezi kameny – jen se pomalu, jako by ji někdo neviditelnou rukou stahoval k prameni. Markvart z Fryštátu, mladý správce zámeckých lesů, stál u břehu s otevřenou ústech, zatímco mu po pažích běžely husí kůže. Voda se vrátila až k prameništi, kde stávala dřevěná socha sv. Jana Nepomuckého, a tam se jen kolébala, jako by čekala. Pak se najednou rozlila zpět, silnější než předtím, a odnesla s sebou kousek Markvartovy boty.
„Pánové, tohle není přirozené!“ zavolal, ale jeho hlas se ztratil v šumu, který náhle zaplnil park. Bylo to jako šustění stovek listů najednou, i když stromy stály nehybně. Vzduch voněl po čerstvě pokosené trávě a něčím jiným – něčím hořkým, jako by se někdo pokusil spálit byliny. Markvartova dcera, Malena, mu přitiskla prsty do dlaně. Byla teplá, jako by se třásla. „Táta, co když to není voda…“
V tom okamžiku uviděli muže v černém plášti, jak stoupá po cestě od jezera Loděnice. Nebyl to žádný ze zámeckých sluhů – jeho tvář byla zakryta kapucí, ale Markvart poznal jeho chůzi. Bylo to jako při pohřbu, kdy se někdo pohybuje mezi hroby a nikdo neví, kam míří. Muž se zastavil u fontány s putty a delfínem, kde voda z kopie prýští do kamenné nádrže. Potom si sundal rukavici a ponořil prst do vody. Ta se okamžitě zbarvila do červena, jako by se do ní vrátila krev.
„Co to děláš?“ vykřikl Markvart, ale muž se jen otočil. Jeho oči byly bledé, jako led na jezeře v lednu. „Ty jsi ten, kdo přišel před rokem,“ řekl klidně. „Ten, který se utopil v Mlýnce.“
Markvart se potil, i když vzduch byl chladný. „To není možné. Já jsem nikdy—“
„Všichni víte, že to není možné,“ přerušil ho muž. „Ale já jsem tu. A ona také.“
V tom okamžiku se z obory ozval zvuk, který nikdo neznal. Nebylo to ržání srn, ani kňourání daňků – bylo to jako sténání, které přicházelo z hloubky země. Markvartova dcera Malena se schoulila k zemi a zakryla si uši. „To není ze živočichů,“ šeptala. „To je z vody.“
Muž v černém se otočil k nim a vztyčil ruku. „Jste poslední, kdo ji ještě může vidět,“ řekl. „Po vás přijde jen tma.“
A pak se rozplynul, jako by ho pohltila sama voda, která se opět rozlila po Mlýnce. Markvart a Malena stáli tam, dokud jim nohy neudržely. Když se podívali na sochu sv. Jana, byla mokrá, jako by ji někdo právě omyl. Ale na kamenné patě ležela malá, čerstvá ruka – malovaná červenou barvou, jako by ji tam někdo nechal jako varování.
Od té doby se v parku Boženy Němcové mluví o tom, co se stalo u fontány. Někteří říkají, že to byla duše někoho, kdo se v Mlýnce utopil. Jiní tvrdí, že to byl jen sen. Ale když v zimě zamrzne jezero Loděnice, někdy se na ledě objeví otisky bosek – jako by někdo šel po vodě, aniž by ji dotkl. A když se v létě voda v Mlýnce zklidní, lidé se zastaví a naslouchají. Protože někdy, když je ticho, uslyšíš někoho šeptat tvé jméno.
A park čeká.