Příběh: Park Dukelská
„To tam leží ještě dnes.“
Pavla Vávrová držela v rukou košík s prázdnými lahvemi od mléka, které měla vyměnit za pivo, když ji uprostřed parku zastavilo něco, co by neměla vidět. Byla to jen chvíle po poledni, slunce žhnulo na betonových lavičkách a vzduch voněl po mokrém trávníku a starých kameních, které ležely pod stromy jako rozházené kostry. Ale mezi nimi, u samotné zdi, kde kdysi stála brána do Německého domu, se tyčilo něco, co tam nemělo být.
Dřevěný kříž. Malý, špatně vyrobený, s rozbitým koncem, jako by ho někdo rychle zaryl do země a zapomněl. Pavla zastavila, srdce jí bušilo až v krku. V parku Dukelská se od války nepamatuje žádné kříže. Nikdo ji o nich nehovořil. A přece tu byl.
„Pavlo, co tam děláš?“ ozval se za ní hlas její sestry Anny, která ji hledala s kočárkem. „Jdeme, že se vaří!“
Pavla se nepohnula. „Tady někdo něco zakopal,“ šeptala, jako by se bála, že ji někdo uslyší. Kříž byl starý, dřevo šedivě zbarvené deštěm, ale zem kolem něj byla čerstvě vykopaná. Jako by ho tam někdo dal teprve včera.
„Pavlo, jdi!“ Anna už měla v ruce mobil, chtěla volat policii. Ale Pavla se sklonila a opatrně odhrnula zem mezi prsty. Nic. Jen hlína a kořínky. Pak však ucítila něco tvrdého – kov, chladný a hladký. Vytrhla rukou další hrst země a její prsty se dotkly okraje malého kovového krabičky. Zlatá barva, ale pokrytá rzí. Jako by ležela tam desetiletí.
„Pavlo, co je to?“ Anna se naklonila vedle ní, ale Pavla ji odstrčila. „Nic, nic,“ zamumlala a rychle zakopala krabičku zpátky. „Jen kamení.“
Když odcházely, Pavla se ještě jednou podívala za sebe. Kříž tam stále stál, jako by ji čekal. A ona věděla, že se ještě vrátí.
---
Týden poté, když Anna šla na nákup, Pavla se vrátila sama. Tentokrát s lopatou. Zem byla měkká, snadno se dala odhrnout, a když krabička vyplavala na povrch, ucítila, jak se jí zvedá žaludek. Byla to malá schránka, jako ty, které nosí ženy na prsou pod šaty. Na víku byl vyrytý symbol – kříž s mečem, který se křižoval s něčím, co vypadalo jako liliová větev. Nic z toho Pavla neznala.
Opatrně ji otevřela. Uvnitř ležela fotografie. Černobílá, vybledlá, ale ještě čitelná: mladý muž v uniformě, na hrudi nějaký odznak, který Pavla nepoznala. V ruce držel dítě – holčičku s tmavými vlasy a velkými očima, která se na něj usmívala. Na zadní straně bylo napsáno tužkou: *„Pro moji dceru, pokud se vrátím.“*
Pavla neuměla číst, co bylo pod tímto textem, ale poznala jméno: *Fritz Berger*. A datum – 1945.
Vtom uslyšela kroky. Rychle zakopala krabičku zpátky a otočila se. Za ní stál muž v kožené bundě, s kloboukem v ruce. Dívaje se na ni, jako by ji čekal.
„Takže jste to našla,“ řekl tiše. „Já jsem věděl, že se sem někdo vrátí.“
Pavla se nezeptala, kdo je. Jen se zeptala: „Kdo byl on?“
Muž se usmál, ale to nebylo přátelské. „Německý voják. Zdejší. Padl při bombardování, ale jeho dceru nikdo nenašel. Když jsme přicházeli, našli jsme jen tu schránku. A kříž, který si tam postavil někdo z jeho jednotky.“ Zmlkl a podíval se na dřevěný kříž, který se teď tyčil mezi stromy. „Ale ona tu byla. Někde v parku. To jsem věděl.“
„Kde?“ Pavla cítila, jak se jí ledová ruka stahuje kolem krku.
Muž se nehnul. „Nikdo to neví. Ale já jsem ji hledal. Každý rok, když sem přicházím. A teď…“ Ukázal na schránku, která ležela pod Pavlinými nohama. „Teď už víte, že něco není v pořádku.“
Pavla ucítila, jak se jí zvedá vlasy na krku. „Co to znamená?“
On se jen zasmál. „Že někdo lže. A že ta holčička nikdy nezemřela.“
Dnes je v parku Dukelská vše jako dřív. Stromy rostou, děti se hrají na hřištích, starší lidé sedí na lavičkách a kouří. Ale někdy, když je vítr klidný a slunce svítí přímo na tu část parku, kde kdysi stála brána, můžete vidět něco, co tam nemá být.
Malou holčičku v bílém šatě, která běží mezi stromy a volá: *„Tati!“*
A když se podíváte blíže, uvidíte, že za ní někdo běží. Rychle. Jako by ho něco pronásledovalo.
Ale když se otočíte, je tam už jen park. A kříž, který nikdo nikdy neodstranil.