Příběh: Park Zoologická
„Takže ty říkáš, že to bylo právě tady?“
Jana sevřela v ruce kousek roztrhaného papíru, na kterém byl nakreslený lev s roztaženými tlamami a pod ním něco, co vypadalo jako škrty. Vůně vlhké zeminy a starých listů se jí lepila na paty, když se zastavila u sochy, jejíž kamenné tělo bylo pokryto jemným povlakem prachu. *„Panthera leo“*, stálo na zadní straně, ale ona hleděla na jméno vyryté do lavičky pod levem: „Lukáš“.
„Lukáš?“ opakovala a podívala se na svého bratra, který stál opřený o sochu jezevce. „Kdo to je?“
„Nevím,“ odvětil, ale jeho hlas zněl tak, jako by lhal. „Ale když jsme přišli minulý týden, seděl tady starý chlap a říkal, že to je jeho syn. Že ho tu někdo viděl, jak mluví s těmito sochami.“
Jana se usmála bezradně. „To je bláznovství.“
„Neříkal bláznovství,“ namítl. „Říkal, že to začalo před rokem, když tu ještě nebyly lavičky. Lukáš přišel sem každý večer, sedával si k těm sochám a mluvil s nimi, jako by ho slyšely. Pak jednoho dne zmizel. A teď…“ Odmlčel se a ukázal na jméno vytesané do kamene. „Teď se to děje znovu.“
V parku bylo ticho, kromě vzdáleného skřípání lavic a šelestění listů. Jana se podívala na hodinky – už bylo pozdě, ale něco ji táhlo dál. „A ty mu věříš?“
„Ne.“ Otřásl hlavou. „Ale když jsem přišel včera, tak jsem slyšel, jak někdo šeptá u vlka. A když jsem se podíval, nikdo tam nebyl.“
Vtom se ozval zvuk – ne silný, ale jako by někdo tiše zaklel. Jana se obrátila a uviděla starého muže v šedém kabátu, jak se pomalu vzdaluje mezi sochami. Za ním se zdálo, že se vlčí hlava na soše lehce otáčí za ním.
„Hej!“ zavolala, ale muž už byl daleko. Za chvíli zmizel mezi stromy.
„Co to bylo?“ zeptal se bratr a jeho hlas zněl napjatě.
Jana se podívala zpátky na lavičku u lva. „Nevím. Ale zítra tu přijdu znovu.“
---
Druhý den ráno
Park byl téměř prázdný, jen pár raných procházek a děti na hřišti za plotem. Jana se posadila na lavičku u lva a čekala. Vůně vlhkého kamene a něčeho sladkého, jako by někdo nedávno jedl med, se jí vrtěla v nose. Pak uslyšela kroky.
„Víš, že tu nikdo nemá co dělat?“ ozval se hlas za ní.
Jana se neotočila. „Vím.“
„Lukáš už tu není,“ pokračoval muž. „Ale ty jsi tu stejně.“
„Proč?“ zeptala se a teprve teď se podívala. Bylo to on – ten starý muž z včerejška. Tentokrát však držel v ruce starý fotoaparát.
„Protože ty jsi jako on,“ řekl a ukázal na sochu. „Ty také slyšíš, co ti říkají.“
Jana se zvedla. „Co jim říkají?“
Muž se usmál, ale jeho oči byly prázdné. „To, co nikdo jiný neslyší.“
Vtom se ozval další zvuk – jako by někdo tiše zašustil listím. Jana se obrátila a uviděla, jak se socha šakala pomalu otáčí směrem k nim. Muž se nehýbal, jen držel fotoaparát a díval se na ni.
„Ty jsi tu, aby ses dozvěděla pravdu,“ řekl tiše. „Ale pravda je, že ji nikdo nezná.“
Pak se obrátil a odešel, aniž by se podíval zpátky.
Jana zůstala stát, zatímco sochy kolem ní začaly vyzařovat něco jako slabý, modravý lesk. Když se podívala na lavičku u lva, jméno „Lukáš“ bylo pryč. Zůstala tam jen hluboká rýha v kamenu – jako by někdo chtěl slovo vymazat.
A pak uslyšela šeptání.
Něco jí šeptalo přímo do ucha.
„Pojď sem.“
Dnes je park opět prázdný.
Na lavičce u lva leží kousek papíru s nakresleným levem a pod ním jméno: „Jana“.