Příběh: Park v ulici Rooseveltova
Když jsem se probral, ležela mi v dlani jen polovina kytice.
Byl to ten druh, který voní po vlhké zemi a starých knihách — fialky, ty, které se v parku Rooseveltově nikdy nepěstují. A mezi prsty mi ještě teplo hořelo, jako by mi někdo před chvílí držel ruku a pustil ji teprve v okamžiku, kdy jsem zavřel oči. Na dlažbě před sebou jsem našel jen tenký, vlhký stín, jako by se někdo rozplynul v páře, která stoupala z trávy.
„Paní Markétko, vy jste tu sami?“ ozval se hlas za mnou, hrubý a neochotný. Starý pán s knírem jako suchý mořský řas, který každé ráno sedí na lavici u altánu a krmí holuby. Dnes však nehlížel na ptáky, ale na mě, a jeho oči — modré jako zledovatělé okno — měly něco, co jsem ještě nikdy neviděl: strach.
„Ty fialky…“ zašeptal, „ty fialky tu nikdy nejsou.“
Vzal jsem si je zpět, přitiskl je k tváři. Voněly po něčem, co se nedá pojmenovat — jako by se v nich mísily vůně ze tří různých dob: po dešti z roku 1940, kdy ulice nesla jméno Radeckého a děti si zde hrály mezi barikádami vykopanými na paměť nějakého povstání, které nikdo nedokázal vysvětlit; po prachu z let 1911, kdy se tu potulovali studenti z Bučkovy ulice, kteří si šeptali o revoluci, která přijde; a nakonec po něčem čerstvém, jako by je někdo právě teď, v tomto okamžiku, ulomil z keře, který tu nikdy nestál.
„Když jsem byl malý,“ řekl starý pán a jeho hlas zněl náhle jako list papíru, který se trhá, „viděl jsem tu ženu. Stála u altánu a čekala. Nikdo ji neznal, ale každý věděl, že když se objeví, něco se stane. Jednou jsem ji viděl, jak si sbírá květy, a když jsem se otočil, abych jí řekl, že tu nejsou fialky, tak byla pryč. Jenom…“ Ukázal na dlažbu u nohou. „Jenom zbytky stínu, jako by ji pohlohl vzduch.“
Vzal jsem si fialky zpět. „A co se stalo?“
„Nic,“ odpověděl. „Ale o týden později zmizel jeden chlapec. Hrával si tady, a když ho hledali, našli jen jeho klobouk na lavici. A na dlažbě…“ Znovu ukázal. „Stejný stín. Jako by se někdo rozplynul, když ho někdo hledal.“
Vtom zaslechl jsem šustění. Ne od větru — od něčeho, co se pohybuje příliš tiše, aby to byl člověk. Otočil jsem se. Mezi stromy, kde před chvílí nebylo nic, teď stála žena v šedém plášti, který se vlnil, i když nefoukal ani dech. V ruce držela kytici — a když ji zvedla, rozlil se z ní světlo, jako by se v ní rozhořely všechny fialky najednou.
„Paní Markétko,“ řekl starý pán a jeho hlas se zlomil, „to je ona.“
Žena se na mě usmála. Nebo snad jen pohybem rtů naznačila, že se usmála. Pak se otočila a začala se vzdalovat — necházet, ale jako by ji pohltíval vzduch, jako by se rozplynula v něčem, co není vidět. Když jsem se ohlédl, byl tam jen její stín, tenký a vlhký, jako by právě spadla kapka deště.
„Každý rok, když přichází květen,“ zašeptal starý pán, „se vrací. A někdo vždycky zmizí.“
Vzal jsem si fialky a šel pryč. Ale když jsem se ohlédl zpátky, viděl jsem, jak starý pán sedí na lavici s prázdnou rukou, a jeho tvář byla bledá jako vápno.
A v parku Rooseveltově, kde nikdy nejsou fialky, vonělo po něčem, co se nedá vysvětlit.