Příběh: Stromovka
Když se Matěj Švanda probudil, ležela mu pod rukou neznámá socha.
Dřevo vonělo vlhkostí a pryskyřicí, jako by ji někdo teprve minutu předtím vyřezal a zapomněl ji schovat. Byla to jen malá postava – muž s roztaženýma rukama, jako by držel neviditelný svět, ale tvář měla něco divného: ústa se zdály úsměvat, i když oči byly prázdné. Matěj se posadil, špička jeho botu se dotkla vlhké trávy, a najednou slyšel šustění listů, jako by se někdo blížil. Ale nikdo tam nebyl. Jen on, socha a ten neustálý, drsný zvuk, jako by někdo pilou pil dřevo někde hluboko v parku.
Stromovka byla vždycky místo, kam se lidé schovávali. Když se v roce 1587 začaly šířit zvěsti o čarodějnických procesích, ukrývali se zde nejen ti, kteří se báli, ale i ti, kteří věděli. Matěj Švanda, syn mlynáře z nedaleké Hlubic, sem přišel proto, že mu přišla v noci navštívit žena, kterou nikdy neviděl. Řekla mu jen jedno: *„Hledej toho, kdo umí mlčet.“* A teď, s tou sochou v ruce, věděl, že ji našel.
Socha byla z topolu, ale její povrch byl tak hladký, jako by ji někdo dlouho otíral. Matěj ji otočil a uviděl na zadní straně vyrytá písmena: „L. B.“ A pod nimi něco, co vypadalo jako mapa – jenom tři šipky směřující k různým stromům. *„To není náhoda,“ zamumlal sám sobě.* V tom okamžiku se mu zdálo, že slyší ženský smích, lehký a jako by přišel z daleka, jako echo z nějakého jiného světa.
V parku bylo prázdno. Jen ptáci, kteří se rozletěli při jeho příjezdu, a ten neustálý pach vlhké země, která se po dešti ještě neusmířila. Matěj se vydal k prvnímu stromu, kam mířila první šipka. Byl to starý dub, jehož kmen se vinul jako had, a u jehož kořenů ležela zelená skleněná lahvička. Když ji zvedl, uvnitř našel malý kousek papíru s napsaným: *„Pod stromem, kde kvete bílá růže, najdeš to, co ti patří.“* Matěj se podíval na druhý strom – tam, kde se v létě objevovaly bílé květy, ležela malá dřevěná schránka. A uvnitř ní nebylo nic. Jenom prázdnota a ten samý pach, jako by někdo teprve nedávno odešel.
Třetí šipka vedla k rybníku Bagr. Voda tam byla klidná, jako zrcadlo, a když se Matěj naklonil, uviděl na dně něco, co vypadalo jako lidská ruka. *„Není to možné,“ zašeptal.* Ale bylo. A když se podíval blíže, uviděl, že ruka držela něco – klíč. Matěj se pokusil ho vytáhnout, ale voda ho nechtěla pustit. *„Kdo jsi ty?“ zeptal se nahlas, i když věděl, že odpovědi nedostane.*
V tom okamžiku uslyšel kroky. Někdo šel po cestě za ním. Matěj se otočil a uviděl starého muže v tmavém plášti, jehož tvář byla skryta pod širokým kloboukem. *„Ty jsi ten, kdo hledá,“ řekl muž hlubokým hlasem. *„Ale někteří věci je lepší neznat.“* Matěj se chtěl zeptat, kdo je, ale muž už byl pryč. Zůstal jen jeho plášť, který se vznášel nad vodou, jako by ho nesla neviditelná ruka.
Když se Matěj vrátil domů, socha ležela na stole. A když ji dotkl, zjistil, že je teplá. *„Co se stalo, toho nikdo nedověděl,“ zamyslel se. *„Ale někde v parku stále čeká odpověď.“* A když se podíval z okna, uviděl, jak se mezi stromy pohybuje nějaká postava – ten samý muž v plášti. Tentokrát ale držel v ruce klíč.
A Matěj Švanda věděl, že příště půjde s ním.