Příběh: park Podviní
Když se pod hradištěm objevil druhý stín
Jindřich z Libně držel v rukou rozbitý terč, jehož dřevo praskalo pod prsty jako suchý list, a přitom se díval na to, co se dělo před altánem. Tam stál Jan z Vysočan, tváří k potoku, a mlčel. Voda v Rokytce šuměla, ale ne jako obvykle – jako by někdo v ní potápěl kameny, jeden po druhém. Jindřichovi se zmocnil pocit, že vzduch tu zhoustl, jako by se něco chystalo.
„Co vidíš?“ zeptal se nakonec, i když věděl, že odpověď nebude.
Jan z Vysočan neodpověděl. Jen se pomalu otočil. Na jeho čele se leskly kapky potu, přestože slunce ani nepálilo. „Tam, kde stín padá na kámen,“ řekl tiše, „je ještě jeden stín. Stejný. Ale posunutý.“
Jindřich se podíval. Na zdi hradiště, kde se v poledne táhly stíny jako černé pruhy, skutečně ležela dvojitá stopa. Jedna od Jana, druhá – prázdná, jako by ji někdo nakreslil tužkou. A pak se stalo něco, co ani jeden z nich nečekal: stín se pohnul.
„Pojď sem,“ řekl Jan a táhl ho za rukáv. Když se Jindřich přiblížil, uviděl, že druhý stín – ten prázdný – se pomalu odděloval od zdi a stoupal do vzduchu, jako by se někdo snažil vynořit z kamene. Vtom se ozval hlas, který neznělo jako lidský. „Nech mě jít.“
Jan z Vysočan se zarazil. „Kdo jsi?“
Nebyla to otázka. Byla to prosba.
Stín se zvedl výš, až se jeho okraje rozmazaly, jako by se rozpouštěl ve vzduchu. Pak se náhle rozpadl na tisíce drobných černých teček, které se rozletěly po parku – některé padaly na listí, jiné se ztratily v korunách stromů. Jindřich cítil, jak se mu ledová ruka stiskla kolem srdce. „Co to bylo?“
Jan z Vysočan se jen otočil a podíval se na altán, jehož dřevěné sloupky byly pokryty něčím, co vypadalo jako staré popelky. „Někdo tu už dlouho čeká,“ řekl. „A teď už se mu nechce počkat déle.“
---
Dva dny poté, co se Jindřich a Jan rozloučili u mostu přes Rokytku, našli v parku další stopy. Na lavičce, kde Jan usedl, aby si odpočinul, ležela malá, vyřezávaná figurka – muž s korunou v ruce. Byla zhotovena z nějakého tmavého dřeva, jako by ji někdo rychle vyřezal nožem. Na zadní straně byl vyryt jediný nápis: *„1720“*.
A když se Jindřich o týden později vrátil, aby se rozloučil s místem, uviděl, že altán už nestínil. Sloupky byly prázdné, jako by je někdo vytrhl z země. A na zemi, tam, kde stál, ležela jedna věc: rozbitý terč, stejný jako ten, který Jindřich držel ten den, kdy se stíny pohnuly.
Na jeho dřevěné části byla vyryta jedna slova: *„Neměl bys sem přijít.“*
Jindřich z Libně nikdy nepověděl nikomu, co se tam stalo. Ale když se o pár let později vrátil do Prahy, vždycky zastavil u Podviní. Sedal na lavičku u potoka, díval se na hradiště a čekal. Čekal, až se stíny znovu pohnou. Čekal, až se někdo ze stínů ozve.
A možná někdo čeká i na tebe.