Příběh: Dvůr Velký Depot
„Když mu pan burgráb zase rozbil dveře do stáje, tak mu Matěj vyndal nož a řekl: ‚Vezmi si ho zpátka, ale až přes mrtvolu.‘“
Dveře visely na jedné petlici, jako by je někdo vytrhl ze zámků a hodil je do bláta. Matěj Kovář, který se v okolí říkal *Kovář z Velkého Depotu*, si otřel pot z čela a zvedl zemi z prahu. Vůně hořlavých dřevěných špalek, které vojáci zanechali po svých cvičeních, se mísila s pachem vlhké hlíny a prachu z dělostřeleckých střel. Dálkově se ozývaly hlasy vojáků, jak si povídají u pivní sudy v hospodě na návsi, ale tady, uprostřed pole, kde ještě před lety praskaly děla a země se třásla, bylo ticho. Jako by čas zůstal na půl cesty.
„Ty jsi mi to slíbil!“ ozval se za ním hluboký hlas. Pan burgráb Jan Skála, který měl na starosti císařské sklady na Velkém Depotu, stál s rozpaženýma rukama a díval se na rozbité dveře, jako by byly Matějovo vlastnictví. „Dveře jsou jako tvá slova – nic neudržíš!“ Matěj se usmál, ale v očích mu nehrálo. „A ty jsi jako ty dveře – vždycky něco rozbiješ, ale nikdy nic nenapravíš.“
Burgráb se naklonil, aby se podíval dovnitř stáje. „Kůň je venku, ale seno je ještě v kripě. A já ti říkal, že tohle je císařský majetek!“ Matěj se zasmál. „Víc než císařský je můj. Když ti vojáci nechají děla na poli, aby se do nich ptáci hnízdili, tak já si můžu dovolit dát dveře tam, kde je potřeba.“ Burgráb zrudl. „Ty jsi jenom sedlák, Kovář. A já ti říkám, že za to zaplatíš!“
„Za co?“ Matěj se nahnul a vyndal z kapsy nož. „Za dveře? Za seno? Nebo za to, že jsem ti před rokem zachránil syna, když se mu zapletl koňský uzda do dělového kola?“ Burgrábova tvář se zkřivila. „To byl náhoda!“
„Náhoda, že ano.“ Matěj nožem ukázal na rozbité dveře. „Ale tyhle dveře jsem ti nechal celý týden stát, aby ses na ně podíval a uvědomil si, že ti vojáci tady nic nedrží. Jenom ti to, co jim necháš vykrást.“ Burgráb se pokusil sehnat, ale Matěj byl rychlejší. Nož mu přitiskl k hrudi, ne aby bodl, ale aby ukázal, že by to dokázal. „Vezmi si svoje sklady. Ale dveře si nech. Až budeš chtít vstoupit, tak mě zavolej. Já ti je otevřu. Ale až přes mrtvolu.“
Burgráb odkročil, ale zastavil se u okraje pole. „Ty víš, že tě to může stát život?“
„Víte co?“ Matěj se usmál a zvedl nož. „Život už mi to nestojí nic. Ale poctivost? Tu si nechám.“ A když burgráb odešel, Matěj se podíval na rozbité dveře, na prach, který se na nich usadil, a na stopu po dělové kouli, která před lety probila zem jen pár kroků odtud. Vzpomněl si na výbuch v roce padesátém třetím, kdy se vzduch naplnil ohněm a lidé padali jako pšenice sečná. Na sousoší Kalvárie, které stálo na kopci a dívalo se dolů na to, co zbylo z cvičiště. Na děla, která už nehrmela, ale jenom hnila.
Vtom se ozval hlas jeho ženy, Anny, která volala z dvora: „Matěji! Přijď sem! Děti mají hlad a ty tady stojíš jako socha!“
Matěj schoval nož a odešel. Ale když došel ke dveřím hospodského dvora, kde se scházeli vojáci a sedláci, zastavil se a podíval se zpátky na pole. Na místě, kde stálo cvičiště, kde před lety zemřelo tolik lidí, teď rostly jenom trávy a divoké květy. Ale vzduch tu stále voněl prachem a střelným dýmem. A někde hluboko v zemi ležely koule, které nikdo nevybral. Jako památka na to, že i zde, mezi poli a statky, se psala historie.
„Pojď, Matěji,“ volala Anna. „Děti čekají.“
Matěj se usmál. Vzal si klobouk a šel. Ale když prošel branou, podíval se ještě jednou zpátky. Na to místo, kde stály děla, kde praskaly výstřely a kde se lidé báli. A kde on, prostý kovář, stál s nožem v ruce a řekl burgrábovi to, co nikdo jiný neodvážil.
Až přijdeš na Velký Depot, podívej se na pole. Tam, kde teď rostou květy, leží koule, které nikdo nevybral. A když uslyšíš vítr, který fouká mezi stébly, tak si představ, že to je echo děla, která už nehrmí. Ale pamatují si.