Příběh: Kopicův statek
„Pánové, když se vám zvedne sýr z podlahy, nečekejte, že vám ho vrátím!“
Vojtěch Kopic se neotočil, jen zvedl hlavu od hrubého pískovce, kterému vtiskoval tvář svatého Václava, a z očí mu vytryskla taková zlost, že by i kamenný anděl na sousedním soklu zkroutil krk. Za ním stál soused Matěj, červený jako řepa, s rukama v bok. „To je můj sýr! Ten jsem ti půjčil na jaře, když ti zkopl koza a rozbil sud s mlékem!“ Vojtěch si otřel pot z čela a na okamžik se vrátil k práci – prsty se mu zaryly do měkkého kamene, jako by chtěl vyvrtat díru přímo do Matějova hrdla. „A já ti půjčil motyku, když ti utonula kráva v rybníku. Ale ty jsi mi ji nevrátil, až jsem ji musel vykoupit od toho žida v Turnově!“ Matěj se povznesl, jako by chtěl ukázat, jak vysoký je. „To byl jiný sýr!“ Vojtěch se narovnal, až mu praskly klouby, a na okamžik se zdálo, že se vrátí do doby, kdy se spolu jako chlapci prali o jeden hřebík. Ale teď byl starý, a Matěj také. A sýr byl sýr. „Tak ho vezmi zpátky, ale pozor, nechci ho zpátky!“ Matěj zvedl ruce, jako by se vzdával, ale v očích měl ještě ten starý vztek. „No dobře, vezmu si ho, ale ty mi dáš za to tu motyku!“ Vojtěch se usmál – úsměv, který měl ostrý jako břitva. „Motyku? Ta je už před deseti lety v zemi. Ale vezmi si tuhle sochu.“ Ukázal na nedokončenou hlavu svatého Václava, která mu vyčnívala z rokle jako polorozbitá koruna. „Když ji dokreslíš, bude tvoje.“ Matěj se rozhlédl po skalách, kde se schovávaly stovky dalších tváří – králů, svatých, partyzánů, dokonce i nějaký muflon, který tam vůbec nepatřil. „Ty jsi blázen, Vojtěchu.“ „Ne, jenom chytrý.“ A když Matěj odcházel, Vojtěch se vrátil ke kameni a zašeptal: „A když ji dokreslíš, tak mi ji vrátíš.“ Potom se usmál a vzal do ruky dláto. Věděl, že Matěj nikdy nedokončí ani poloviční tvář svatého Václava. Ale to bylo jedno. Důležité bylo, že Matěj teď měl sýr – a Vojtěch měl klid.
---
„Když se podíváš na ty kameny, nevidíš jen sochy. Vidíš, jak se lidé drží za slovo.“
Vojtěch Kopic zemřel v roce 1978, ale rokle pod statkem stále voní po vlhké zemi a starém dřevě. Když tam přijdete, uslyšíte šustění listí, které si myslí, že je to vítr, ale ve skutečnosti je to někdo, kdo se zastaví a čeká, až mu srdce přestane bít tak rychle. Matějův sýr? Ten se ztratil dávno. Ale na jednom z kamenných sedátek, kde si Vojtěch odpočíval, když mu bolěly ruce, někdo vyryl dva nápisy: *„Kdo nemá paměť, nemá budoucnost.“* A pod ním, jako by to bylo napsáno kůží: *„A kdo nemá humor, nemá ani to.“*
Když odcházíte, vezměte si s sebou jeden kámen. Ale neberte ho. Jen ho držte v ruce, dokud vás nedojde síla. Pak ho nechte tam, kde ho našli. Vojtěch by to pochopil. On věděl, že některé věci patří jen tomu místu.