Příběh: Moravská vysoká škola Olomouc
„Pánové, ten mlýn je jako ženská – kdo ho chytí, ten ho musí rozumem ovládat, nebo ho zničí!“
Starosta Olomouce, pán Jindřich z Kunštátu, si otřel pot z čela a zíral na vodní kolo, které se otáčelo s takovou sílou, že se mu zdálo, jako by mu chtělo vytrhnout z rukou celou smlouvu. Před ním stál mlynář Ondřej, muž s vousem jako švestka a úsměvem, který by zradil i svatého Václava. Na stole ležela opilá pera, roztrhaný pergamen a půllitr piva, z něhož se stoupalo takové teplo, že by se dalo pečít.
„Mlýn je můj od dědečka!“ Ondřej si vzal zub a ukázal na kamenné schody, které vedly do temného sklepa. „Ale ty, pane starosto, chceš mi ho vzít, protože říkáš, že je příliš blízko tvého nového *školního domu* – jak jste to tam nazvali? *Akademie*? Jako bychom tu měli nějakou univerzitu!“ Zasmál se a napil se přímo z džbánu. „Víš, co říkají lidé? Že ten tvůj *školní dům* je jako mlýn – jenom se točí a točí, ale nic nevyprodukuje.“
Jindřich z Kunštátu se zčervenal. „To není pravda! Tam budou učit mladé pány obchodovat, počítat, psát… jako ty!“
„Ano, ale já umím ještě něco jiného.“ Ondřej se naklonil a zašeptal: „Umím vyrábět pivo, které šlechtice udělá tak chytré, že zapomene, že je šlechtic.“ Starosta se napřímil. „To je kacířství!“
„Je to obchod, pane!“ Ondřej rozlil po stole několik kapek tmavé, lesklé tekutiny. „Tohle je mé *speciální pivo*. Jedna dávka a tvůj rytíř začne počítat zisky jako kupec, druhá a bude se modlit, že se mu narodí děti, které budou umět číst. Třetí…“ Zavrtěl hlavou. „Třetí už ho nebude zajímat, že je šlechtic. Bude chtít jenom jeden věc: aby mu to pivo nikdy nedošlo.“
Starosta se nahnul blíž. „A proč mi to vyprávíš?“
„Protože, pane, já ti nabízím výměnu.“ Ondřej přiložil prst k ústům. „Ty mi necháš mlýn. Já ti dám recept. A ty budeš moci prodávat *školní pivo* svým studentům. Budou se učit lépe než kdokoli v Čechách! A ty budeš bohatší než biskup.“
Jindřich z Kunštátu se rozesmál. „To by byla legrace! Ale jak víš, že to pivo funguje?“
„Protože jsem ho už jednou dal svému synovi.“ Ondřej se zasmál. „Teď je to nejlepší účetní v Olomouci. A já mu ani neplatím.“
Starosta si vzal džbán a napil se. Okamžitě mu hlavou projel obraz, jak stojí před davem studentů, jak jim přednáší o obchodě s kořením, a jak mu všichni klanějí. „Dobře,“ řekl. „Mlýn zůstane tvůj. Ale recept…“
„Recept?“ Ondřej se zasmál a vzal zpět džbán. „Pane starosto, ten recept je jako vítr. Kdo ho chytí, ten ho nemůže držet.“ A když viděl, že starosta nechápe, dodal: „Ale já ti dám něco lepšího.“ Vyndal z kapsy malý měděný klíč. „Otevře ti sklep pod mlýnem. Tam je něco, co ti pomůže učit lépe než jakékoli pivo.“
Jindřich z Kunštátu klíč vzal. „A co je tam?“
„To už je na tobě, pane.“ Ondřej se usmál. „Ale pamatuj – kdo si hraje s mlýnem, ten si hraje s vodou. A voda vždycky vyhrává.“
Když starosta odešel, Ondřej se posadil na lavičku u mlýnského náhonu a napil se. Voda klapotala, kolo se otáčelo, a někde v hlubinách sklepa něco cvakalo. Jako by mu někdo odpovídal.
A dnes, když projdeš kolem Moravské vysoké školy, a uvidíš ten klidný náhon, který už dávno nepohání mlýnské kolo, tak si jen říkej: někde pod tebou leží tajemství, které by mohlo proměnit každého studenta v genia. Ale klíč už nikdo nemá.
A to je lepší tak.