Příběh: Toušický most
Kámen pod nohama praskal jako suchý list, když se Jindřich z Toušic pokusil odrazit od mostního oblouku. Voda pod ním hřmela jako kovářův kladivo, ale on neslyšel ani vlastní dech. Před ním stála Markéta, její tmavé vlasy rozpuštěné, v ruce držela roztržený dopis, jehož okraje se vznášely nad tokem, jako by je chtěl řeka unést. *„Nechoď,“* zašeptal, ale vítr odnesl slova dřív, než stačila zvednout hlavu.
„Proč bych měla?“ odsekla, aniž by se na něj podívala. *„Ty jsi mi slíbil, že Toušice nikdy neopustíš. A teď tu stojíš s koňmi a plachetnicí, jako bys byl jen další z těch, co se vracejí z ciziny s prázdnými kapsami.“* Její hlas se ztratil v šumění vody, která se valila mezi mostními pilíři, jako by chtěla vyplavit i jejich slova.
Jindřich si otřel pot z čela. *„Královská listina mi dává právo na půdu za hranicemi. A já ho využiji.“* Vzpomněl si na tu noc, kdy mu Markéta vyšívala na košili znak rodu – dva kříže v kruhu, jak slíbila, že ho nikdy neopustí. *„Ty jsi moje půda,“* řekl tehdy. *„A já tvůj.“* Teď to znělo jako lež.
„Půda se nedá nést v batohu,“ odvětila. *„Toušice jsou v tobě, Jindřichu. Ty jsi tu zanechal část své duše – v zídkách tvrze, v mostě, který stavěl sám.“* Její prsty se stáhly od dopisu, jako by ji pálily. *„Ale ty se vracíš prázdný. Jako ten most po husitském nájezu – jen kámen a prázdno.“*
Voda pod nimi náhle ztlumela, jako by se potok rozhodl zachytit jejich slova. Jindřich se podíval na mostní oblouky, kamenné záhyby, které držely svět na dvou stranách. *„Most vydrží,“* řekl tiše. *„Ale lidé ne.“*
Markéta se otočila a šla. Její sandály se ztratily v prachu cestičky, která se vinula ke zbytkům tvrze. Jindřich zůstal stát, ruce mu visely volně. V tom okamžiku pochopil, že most byl vždy jen mostem – mostem mezi tím, co bylo, a tím, co přijde. A že někteří lidé na něm zůstávají navždy.
Když se podíval dolů, uviděl, jak se její dopis otáčí ve víru, než se rozpadl na kousky a unikl mezi kameny. *„Vrať se,“* zašeptal, ale věděl, že to nemůže. Některé řeky nesmíš překročit dvakrát.
Most tu stojí stále, a když na něj padne večerní světlo, zdá se, že se jeho oblouky lehce klenou, jako by chtěly uchytit něco, co už nikdy nepřijde.