Příběh: Vajgarský most
Kamenný most se skláněl nad vodou jako starý muž nad tajemstvím, který ví, že některá slova jednou prasknou.
Na severním konci, kde se vzduch válel nad Vajgarem jako vlažná dechová vlna, stál Jindřich Šedivý a držel v ruce list papíru, který mu spálil poslední naději. Pod ním se řinčel potok mezi kameny, jako by mu někdo šeptal varování. *„Nechoď. Nechoď.“* Ale Šedivý už byl na mostě, a most byl rozhodnutím.
Na druhém břehu, u pískovcové sochy svatého Jana Nepomuckého, čekala Markéta. Neviděla ho, ale cítila jeho příchod jako náraz studené vody na horkou kůži. Věděla, že přišel pro rozloučení, a to bylo horší než kdyby přišel pro lásku. Jejich oči se setkaly přes vodní tok, a ani jeden nezmohl odvrátit pohled.
„Proč jsi přišel?“ zeptala se, hlasem, který se ztratil v šumění listí. „Víš, že ti nemohu nic dát.“
Šedivý se opřel o kamennou zídku, od níž voněl vlhký mech a staré dřevo. „Nechci nic. Jen ti říct, že odjíždím.“ Jeho prsty se zatřásly, ne ze strachu, ale z toho, že se mu podařilo udržet slova uvnitř tak dlouho.
Markéta se usmála, ale to byla jen rána do srdce. „Vždycky jsi byl špatný lhář, Jindřich. Víš, že ti věřím.“
Voda pod nimi byla tmavá, jako by se v ní topilo něco, co už nemělo jméno. Most se zdál příliš úzký, příliš kamenný, příliš věčný. Šedivý si uvědomil, že kdyby teď skočil, nikdo by ho nechytal. Nikdo by nezasáhl. A Markéta by jen stála a dívala se, jak se jeho tělo noří do temnoty.
„Zítra odplouvám s karavanou na východ,“ řekl. „Do Prahy. Pak možná do Vídně.“ Jeho hlas zněl cizí, jako by ho někdo vyměnil za jiného.
„A já?“ Markéta se nepohnula. „Co já budu dělat, když ty odejdeš?“
„Budeš žít,“ odpověděl, i když věděl, že to není pravda. „Jako vždy.“
Vtom se ozval zvonec z kostela svatého Jana, který stál nedaleko. Zvonil na večerní modlitby, ale pro ně dva to znělo jako pohřební zvon. Šedivý se podíval na Markétinu ruku, která se dotkla sochy svatého Jana Nepomuckého, jako by hledala požehnání. *„Kdo se modlí, ten se modlí. Ale ty, Markéto, se modlíš za mne.“*
„Proč jsi mě nikdy nepolíbil?“ zeptala se najednou.
Šedivý ztuhl. „Víš proč.“
„Ne, nevíš.“ Otočila se k němu, a když se jejich tváře téměř dotkly, cítil její dech, sladký jako zkažené jablko. „Protože jsi měl strach, že bys se rozplakal.“
Most se zdál klopýtat pod jejich nohama. Šedivý se od ní odtrhl, jako by ho spálilo. „To není důvod.“
„Je to důvod dost.“ Markéta se usmála, ale v očích jí bylo něco, co ho proniklo až do kostí. „Jdi. Ale pamatuj si, že jsem tu byla.“
Voda pod nimi se rozlila, jako by se most chystal propadnout. Šedivý udělal krok zpět, pak další, až se ocitl na polovině mostu. Za ním stála Markéta, za ní socha svatého Jana, která se zdála pozvedat ruce v požehnání nebo v proklínání. On se nepodíval zpět.
Když došel k druhému konci, kde ho čekal koňský povoz, neohlédl se ani jednou. Ale když odjížděl, slyšel její hlas, jak mu šeptá za zády:
„Jindřichu… kdyby ses jen jednou odvážil.“
Most tu stojí stále. A někdy, když na něj padne večerní světlo, zdá se, že se nad vodou zvedá stín dvou lidí, kteří se nikdy nedotkli.