Příběh: barokní most v Náměšti nad Oslavou
Kamenné stopy na zábradlí
Vůně vlhkého kamene a mokrého dřeva se vznášela nad mostem, když se jeho oblouky třásly pod váhou kroku. Jan Kryštof z Křižanovic se zastavil uprostřed, kde se mostovka mírně prohnula, a přitiskl prsty ke studené mušlové výzdobě. Socha anděla nad ním držela v ruce rozbitý svícen, jako by i on čekal na někoho, kdo už nikdy nepřijde. *„Proč jsi to udělal, Markétko?“*
Zábradlí pod jeho dlaněmi bylo pokryto tenkou vrstvou prachu a něčím jiným — jemnými rýhami, jako by je tam někdo neustále vykresloval. *„Neřekni mi, že to byla jen náhoda.“* Jeho hlas se ztratil ve vzdáleném šumění Oslavy, která se pod mostem vinula jako stříbrná stužka. *„Ty jsi věděla, že sem přijdou.“*
Na druhém konci mostu se objevila její postava. Markéta z Valdštejna šla pomalu, s hlavou skloněnou, jako by nesla něco těžšího než jen šaty. Když zvedla oči, zůstal mu dech. *„Nejsem zlodějka, Kryštofe. Jen jsem chtěla, aby ses naučil žít bez nich.“* V ruce držela malý svazek papírů, který se v jejím úchopu třásl.
On se nepohnul. *„Ty jsi ho prodala.“* Neotázka, ale výrok. *„Za co? Za ten tvůj zámek v Jihlavě? Za ty šperky, které nosíš, když myslíš, že tě nikdo nevidí?“*
Markéta se zastavila u posledního pilíře, kde se mostovka zvedala do nejvyšší výšky. *„Za to, aby ses konečně probudil. Ty jsi byl jako mrtvý, když jsi přišel sem, a já… já jsem chtěla, aby ses naučil, že svět je ještě něco jiného než ty tvé knihy a ty tvé staré mapy.“* Vzduch mezi nimi byl náhlý, jako by se most rozhodl, že už je nesune dál.
Jan Kryštof se podíval na sochy po stranách. *„Ty jsi nechala postavit anděly, ale ty jsi sama jako ďábel.“*
Ona se usmála, ale v úsměvu nebyl žádný radost. *„A ty jsi se učil od kamene, že láska je jen slovo. Ale já jsem ti ukázala, že je to něco, co se dá prodat.“* Krokem zpět se dostala k okraji mostu, kde se zábradlí stáčelo do ostrého oblouku. *„Teď už víš, co se děje, když někdo lže.“*
Voda pod nimi se náhle rozbouřila, jako by ji někdo rozkázal. *„Markétko—“* Jeho hlas se zlomil, když ji viděl, jak se naklonila přes zábradlí a pustila svazek papírů do proudu. *„Ty jsi šílená!“*
*„Ne, jenom unavená.“* Otočila se k němu, a když se její šaty dotkly kamene, most se pod ní zaječel. *„Ale ty už nikdy nebudeš.“*
Poslední, co uviděl, byla její ruka, jak se chytá za sochu svatého Jana Nepomuckého, který se nad nimi tyčil s prsty přitisknutými k ústům. Potom jen šum vody a praskání kamene, když se most pod ní prohnul.
Jan Kryštof stál tam ještě dlouho, dokud mu nezmrzly prsty. Když se nakonec odvážil podívat dolů, proud nesl jen papíry a roztrhané stránky. Nic víc.
Až na most. Ten tu byl stále. S jejími stopami na zábradlí, které nikdo nikdy nevyčistí.