Příběh: most Karla Burky

Voda pod oblouky mostu šuměla jako starý příběh, který nikdo neumí dořečit.

Karel Burka stál na parapetu a díval se dolů, kam se rozbíhaly vlny Sedleckého potoka. Jeho boty, ještě vlhké od jarního rosného rána, se dotýkaly kamene, který se pod prsty chvěl jako žebřík do neznáma. Vedle něj stála Johana, jeho žena, a držela v rukou svazek papírů. Neřekla nic, ale on věděl, že tam je ten list — prodávací smlouva na Prčice. Šedesát tisíc zlatých, které už dávno nebyly jeho. Byly to peníze, které měl dát na most, na kostel, na věci, které měly zůstat navždy.

„Proč tady?“ zeptala se nakonec. Hlas jí zněl jako list papíru, který se trhá.

„Protože jsem si myslel, že když tu stojím, už nemohu utéci,“ odpověděl a otočil se k ní. V tom okamžiku mu dopadl na ramena její plášť, těžký jako olovo. Vůně vlhkého plátna a starého koženého pouzdra na šperky se mísila s pachem vlhké země a řas, které potok přinesl ze svého koryta. Bylo to jako smíchání dvou životů, které už nikdy nespojíš.

„Ty jsi nikdy neutekl,“ řekla tiše. „Jen jsi se pustil do věcí, které tě pohltí.“

Most za nimi se zdál být živý. Sochy sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého, ty dva strážci, které nechal postavit, jako by se usmívaly. Platzerovy sochy měly tváře, které vypadaly, jako by viděly příliš mnoho. Sv. Florián držel v ruce vědro, plné vody, která nikdy nevyteče. Sv. Jan Nepomucký se díval do dálky, kam cesty vedou jen pro ty, kteří vědí, kam jdou.

„Zítra odjíždíš do Prahy,“ řekl Burka. „A já zůstanu tady s dluhy, které mě pohlcují.“

Johana se nehnula. „A já zůstanu s pamětí na muže, který chtěl stavět mosty, ale zapomněl, že nejdůležitější je ten, který vede přes srdce.“

Voda pod nimi zrychlila, jako by se potok rozhodl, že už dál nečeká. Karel Burka se podíval na její ruce, které držely papíry. Byly to ruce ženy, která věděla, že někdy je nutné pustit. Ale on neuměl pustit ani most, ani zámky, ani sny.

„Mohl bych ti říct, že to není konec,“ zamumlal. „Ale ty víš, že je.“

Johana se naklonila a dotkla se jeho tváře. Byla to poslední věc, kterou mu kdy darovala. „Konec je tam, kde už se nevracíš,“ řekla. „A ty se už nikdy nevrať.“

Potom odešla. Nezačala plakat, nezačala volat. Jen šla po mostě, který byl jejich posledním společným místem, a zmizela za obloukem, kam ji polkla mlha, která se valila z bažin.

Karel Burka zůstal sám. Voda šuměla, sochy mlčely, a on tu stál, jako by ho země držela za nohy. V ruce měl klíč od zámku, který už nebyl jeho. Klíč, který nikam nevedl.

Most tu stojí stále. Ale on už nikdy nešel po něm se ženou, která ho naučila, že někdy je největší láska říct „stačí“. A tak tu stojí, kamenný, neohýbatelný, jako památník na rozhodnutí, které už nemůže změnit.