Příběh: přemostění železnice u Pražské ulice v Hostivaři
Když ji spatřil na druhém břehu, věděl, že už nikdy nebude stejný.
Most byl starý, dřevěný, a jeho prkna praskala pod každým krokem jako sušené větve. Vzduch voněl vlhkou zeminou a kouřem z dálky, kde někdo spálil odpadky. Na západě se už šedivě rozjasňovalo, ale zde, mezi kolejemi, bylo stále jako v úzkém stínu. Její plášť, tmavý jako vlhká hlína, se třepotal ve větru, který přinášel z Prahy pach prachu a něčeho slaného, jako by se moře dostalo až sem.
„Pánové z Radonic nejsou lidé, kteří zapomínají,“ řekl tiše, aniž by se na ni podíval. „A ty jsi jejich dcera.“
Věděl, že ji hledají už týden. Věděl, že její jméno – Božena – se vykřikuje na tržištích, že její tvář je vyobrazena na plakátech u kostelů. Ale teď stála před ním, s rukama skrytými v rukávech, a její oči byly tak tmavé, že v nich neviděl ani strach.
„Já nejsem jejich dcera,“ odvětila. „Jsem jen ta, která přežila.“
Most se pod nimi zvedal a klesal, jako by dýchal. Koleje za nimi byly prázdné, ale někde v dálce se ozývalo klopotání kopyt – stráž.
„Pojď se mnou,“ řekl. „Za kolejemi je les. Tam tě nikdo nenajde.“
Ona zvedla hlavu. „A ty? Co když tě chytí?“
„Já už jsem mrtvý,“ odpověděl. „Od toho dne, kdy jsem se rozhodl, že nebudu jejich psem.“
Větrník na mostě se zaškubal, a na okamžik se zdálo, že se celý svět zastavil. Božena pohlédla zpět, k Pražské ulici, kde se ztrácela mezi domy. Někde tam byl její život – nebo to, co z něj zbylo.
„Pojď,“ zopakoval.
Ona si odtáhla kapuci zpět, aby viděl její tvář. „Co když je tam někdo, kdo na mě čeká?“
On se usmál – tenký, bolestný úsměv. „A co když ano?“
Most se pod nimi prohnul. Koleje za nimi ztichly. A pak šla. Jedna noha za druhou, prkna praskala, a on ji držel za zápěstí, jako by se bál, že by se mohla probudit.
Když došli ke konci, kde se most ztrácel v trávě, se Božena otočila. „Proč jsi mě našel?“
„Protože jsem věděl, že když tě nevezmu, zemřeš,“ řekl. „A já už nemohu nést další smrt na svém svědomí.“
Ona se podívala na jeho ruce – hrubé, s jizvami od starých bití. „Co bude dál?“
On se podíval na most, který za nimi stál jako památník něčeho, co už nikdy nebylo. „Dál? Budeme běžet.“
A pak ztratili se v lese, kde je čekaly stíny a tajemství, které nikdy neprozradí. Most však zůstane. A každý, kdo po něm půjde, si bude myslet, že slyší jejich kroky – ty, které se ztratily v čase, ale nikdy v paměti.