Příběh: Dietrichsteinský palác (Brno)

Krev na schodech.

Když Jan Šebestík vstoupil do paláce, jeho boty se přilepily na mokré kamenné schody. Vůně byla nesnesitelná – jako by někdo rozlil kbelík starého vína a nechal ho tuhnout v chladu. Svíčky hořely jen na půl síly, jako by je někdo utlil prsty, a stíny na stěnách se pohybovaly tam, kde žádný zdroj světla nebyl.

„Pane Šebestíkovi, co tu děláte?“ ozval se za ním hlas, který zněl, jako by mluvil skrze zubní protézu. Byl to hejtman Jan z Pernštejna, muž s tváří jako uschlá hruška a očima, která se vyhýbala jeho pohledu. „Kardinál Ditrichštejn vás nepožádal.“

„Ne, ale já jsem požádal *já*,“ odpověděl Šebestík a vytáhl z pláště listinu s pečetí olomouckého biskupa. „Tady je napsáno, že palác má být dokončen do jara. A ty schody…“ Ukázal na tmavé skvrny, které se vinecemi šířily po kamenech. „To není vápno. To je krev.“

Pernštejn se naklonil, jako by chtěl zkontrolovat, zda mu někdo neklame. Pak se náhle zvedl a jeho prsty se zmáčknuly na Šebestíkovi předloktí. „Nechte to být, mistře. Některé věci je lepší nevidět.“

Ale Šebestík už viděl. A chtěl vědět proč.

---

V přízemí paláce, kde měli být skladovány stavební materiály, našel jen prázdné bedny a rozbitou dřevěnou sochu anděla. Jeho křídla byla odtržena, jako by se někdo snažil utéct. Na zemi ležela hrst černých peří – ptáci v Brně v té době nehnízdili.

„To není pták,“ zamumlal si Šebestík a zvedl jedno z peří mezi palce. Bylo těžké, jako by bylo namočené v nějaké husté tekutině. „To je lidské.“

V tom okamžiku uslyšel kroky. Někdo běžel po schodech nahoru, rychle, jako by ho pronásledoval někdo jiný. Šebestík se schoval za sloupy a vyčkával. Když se dveře otevřely, uviděl mladého muže v černém rouchu, jehož tvář byla zakryta kapucí. Nesl něco v rukou – balík látky, který se třásl.

„Kde je to?“ syčel muž do tmy. „Ditrichštejn mi slíbil, že to bude v bezpečí!“

Z schodů se ozval hlas – hluboký, téměř ženský, jako by mluvil duch. *„Není bezpečí. Nikdy nebylo.“*

Muž se zastavil. Jeho ruce se třásly. „Kdo… kdo jste?“

Odpověď zněla jako šepot za zády: *„Ten, kdo tu byl před vámi.“*

Potom se dveře za mužem zavřely samy. A když Šebestík vyběhl ven, byl tam jen prázdný chodba a na schodech – další skvrna krve, tentokrát čerstvější.

Dva dny poté našli na Zelném trhu bezhlavé tělo. Muž byl oblečený v černém rouchu, tvář mu zakrývaly peří. Nikdo nevěděl, jak se tam dostal. A nikdo neptal.

Když později Jan Šebestík prohlížel palác, našel v jednom z nábytkových šuplíků malý kovový krabičku. Byla opatřena pečetí kardinála Ditrichštejna. Uvnitř leželo několik vlasů – dlouhých, černých, jako by patřily ženě. A mezi nimi – malý kousek pergamenu s jedinou větou:

*„Nesmíš být viděn, ale musíš být slyšen.“*

Šebestík krabičku schoval do svého pláště. Nikdy ji neukázal nikomu. Ale když procházel kolem Dietrichsteinského paláce, vždy se zastavil u vstupních dveří. A když se podíval nahoru, na okna druhého patra, někdy tam viděl stín – někoho, kdo tam stál a pozoroval ho.

Dnes už palác slouží jiným účelům. Děti běhají po jeho chodbách, sbírají fosílie a poslouchají příběhy o minulosti. Ale když se večer rozsvítí jen několik svíček a ostatní zhasnou, někdy se na schodech objeví další skvrna. A když se někdo zastaví a naslouchá, uslyší šepot:

*„Není bezpečí. Nikdy nebylo.“*

A pak už nic. Jen tiše klapání dveří, které nikdo neotevřel.