Příběh: Kostel Nejsvětější Trojice (Klášterec nad Orlicí)
Když se Markvart z Poděbrad dotkl chladného kamene, praskla mu v ruce perla.
Nebyla to obyčejná perla. Byla černá jako noc pod Orlickými horami, a když ji svíral, zdálo se, že mu v ní odráží vlastní tvář – stará, zkroušená, jako by ji někdo vyryl do kamene. *Tady.* Přesně zde, na okraji oltářního stolu, mezi čtyřmi erby jeho rodu, které nikdy nepocítil jako své. Perla mu spadla na dlaně, jako by mu ji někdo vtiskl do kožichu, když se před chvílí schovával za sloupy kostela. Teď stál uprostřed lodi, kde kdysi stáli mniši, a dýchal zápach starých svícenů a vlhka, které se do kamene vsáklo už před staletími.
„Ty jsi ji našel,“ ozval se za ním hlas.
Markvart se neotočil. Věděl, kdo to mluví. Starý Cyriak, který se tu ukrýval před husity, když ho vypálili klášter. Ale Cyriaci byli mrtví. Všichni. A přece tu stál, oblečený do šedého roucha, které mělo barvu prachu na oltářních deskách.
„To není moje,“ sykl Markvart a zvedl perlu. „Nebyla ani v rodovém pokladu.“
„Něco, co nemáš, můžeš mít,“ odvětil duch. „Ale musíš se rozhodnout, jestli ji chceš.“ Jeho hlas nebyl hlasem – byl to šum větru za oknem, který se vlil do kostela skrze rozbitá skla. „Ta perla je klíč. Ale ne k pokladu. K něčemu horšímu.“
Markvart ji přitiskl k tváři. Vůně byla jako mořská pěna, smíšená s popelavostí. A pak ucítil teplo. Ne z perly – z kamene pod sebou. Z toho místa, kde stál. Zde, kde kdysi stál oltář, který nikdy nebylo možné opravit. Protože pod ním byly ostatky něčeho, co nemělo právo být pohřbeno.
„Co chceš?“ zeptal se Markvart, i když věděl, že odpověď už zná.
Cyriak se posunul do světla, které padalo z rozbitého okna. Jeho tvář byla jako vytesaná z mraku, ale oči – oči byly živé. „Chci, aby ses vrátil. Ne sem. Do té noci, kdy jsi utekl. Když jsi nechal hořet klášter, protože jsi měl strach.“
Markvart se zachvěl. Věděl, o čem mluví. Věděl, že když se dotkne perly, ucítí hořkost popela v ústech, pocítí teplo plamenů, které nikdy nehasly. Ale nejhorší bylo, že věděl: perla mu nabízí cestu zpátky. Ne jako trest. Jako šanci.
„A co když nechci?“ jeho hlas zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný.
Cyriak se usmál. „Pak ji hodíš do Orlice a budeš žít se svým hříchem, dokud tě nepožene další. Ale já tě znám, Markvarte z Poděbrad. Ty chceš vědět, proč ti to někdo dovolil.“
Perla mu spadla z dlaně. Padala pomalu, jako by se bála dopadnout. A když se rozbila o dlažbu, neuskřípala jako sklo – rozlomila se na stovky drobných černých zrn, která se rozptýlila po kostele, jako by je někdo rozseval. Markvart se sklonil a vzal jedno z nich mezi palce. Bylo teplé.
„Takže?“ zeptal se.
Ale Cyriak už nestál za ním. Zůstalo jen světlo z okna, které se vlilo na dlažbu a vytvářelo z černých zrn perly stín jeho vlastního obličeje. A když Markvart zvedl hlavu, byl sám.
V kostele bylo ticho. Ale když si přiložil ruku na hrudník, cítil, jak mu něco bije v krvi – něco, co tam před chvílí nebylo. A když se podíval na oltář, viděl mezi čtyřmi erby jeho rodu další znak. Ten, který tam nikdy nebyl. Čtyři černé perly, uspořádané do kříže.
A teď už věděl, že když opustí kostel, nebude schopen zapomenout. Neboť něco mu tam dalo – a něco si vzalo. A když se jednou ocitne u Orlice, bude muset rozhodnout, jestli se vrátí. Nebo jestli nechá ty perly ležet navždy pod vodou.
Protože některé věci, jak ví, nelze jen tak nechat. A některé hříchy – ani zapomenout.