Příběh: Národní dům – hotel Theatrino
„Když jsem ji viděl poprvé, visela nad schody jako ztuhlý tanec – její šaty, šité z něčeho, co se nesloupá, a obličej, jakoby mu někdo vybral všechny rysy, až zbyla jen bledá skvrna s ústy.“
Bylo to v neděli, když se v divadelním sále Národního domu rozsvítily lampy a vzduch se naplnil zápachem vosku a starých tanečních lektvarů. Karel Černý, mladý klavírista z Vinohrad, měl hrát doprovod k plesu, ale místo toho se ocitl u schodů, kde stála *ona* – dívka, kterou nikdo nepozval. Její šaty, hedvábné jako pavučina, se držely na těle, jako by je něco neviditelného táhlo k zemi. A když se usmála, zuby měla jako z porcelánu, ale ústa se jí nepohnula.
„Tancovat neumíš,“ řekl Karel a chytil ji za zápěstí. Kůže jí byla ledová, jako by ji někdo předtím vyndal z ledničky. „Ale já ano,“ odvětila, a její hlas zněl, jako by mluvila skrze vrstvu vody.
V té chvíli se nad nimi rozlil smích – ne z sálu, nýbrž z nějakého jiného prostoru, jako by někdo přetáhl záclonu. Karel ucítil, jak se mu pod prsty změnila kůže: dívka se rozpouštěla, jako cukr v horké vodě. Když se podíval dolů, její šaty ležely na schodech jako shluk černých much, a ona sama se proměnila ve vřeteno světla, které se vinulo po schodišti a zmizelo v temnotě chodby.
Následujícího dne v novinách stálo: *„Ples v Národním domě ruší neznámá událost. Jedna hosteska zmizela bez stopy.“* Karel se vrátil sám, s lampou a klíčem od sálu, ale našel pouze ten šátek – vycpaný, jako by ho někdo naplnil vzduchem – a na zdi malý nápis vyryty do dřeva: *„Zde čekám, až přijdeš.“*
Od té doby tam chodí každou neděli. Sál je vždycky prázdný, ale někdy, když se zastaví u schodů, slyší tiše hroužet šaty. A když se podívá nahoru, vidí na lodžii v posledním patře stín – někoho, kdo se opírá o zábradlí a pozoruje ho. Nikdy nedosáhne nahoru, protože schody jsou vždycky o krok delší, než se zdá.
Lidé říkají, že Národní dům má špatnou pověst. Že v jeho divadelním sále se někdy v noci ozve klavír, který nikdo nehraje. Že na nárožní věži se objevují stíny žen, které nikdy nechodily na ples. Karel ví, že ona tam je. Čeká. A on se bojí, že jednou, když se podívá, už tam nebude nikdo – jen prázdné schody a na nich ten šátek, který se nikdy nevybledne.
Proto tam chodí. Proto tam bude chodit i dál. Protože někde v těch zdích, mezi štukem a zlatem, se něco ještě dýchá – a čeká, až se někdo vrátí.