Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Butovický Hřbitov
  • Příběh: Butovický hřbitov

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Butovický hřbitov
Smyšlený příběh

Příběh: Butovický hřbitov

Poslouchejte příběh
Příběh: Butovický hřbitov
❧

Vavřinec prudce škubl otěžemi, až se kůň vzepjal a jeho kopyta vysekla z tvrdé země spršku jisker, které na okamžik ozářily šindelovou střechu zvonice. Před ním, v úzké bráně butovického hřbitova, stála postava tak nehybná, že splynula s šerem mezi starými náhrobky. Albrecht Pfefferkorn z Otopachu sevřel jílec svého meče, až mu zbělely klouby na prstech, a pokusil se v tom přízraku rozpoznat kohokoliv živého. Vzduch kolem něj náhle ztěžkl pachem tlejícího listí a čehosi kovového, jako by se z hlubin země vyvalila vůně dávno zavřených hrobek.

Ustup, ve jménu svatého Vavřince, poručil Albrecht, hlas se mu však v chladném večeru zlomil. Postava neustoupila. Místo toho pomalu zdvihla ruku, prsty se jí třásly, jako by v nich držela neviditelnou váhu. Když měsíc na okamžik vykoukl zpod mraků, Albrecht uviděl, že cizinec nedrží zbraň, ale úlomek červeného sliveneckého mramoru, který vypadal jako čerstvě vylomený z náhrobní desky.

Jsi to ty, kdo hledá, co už dávno nepatří světu? ozvalo se z hrdla cizince, ale zvuk nebyl lidský; zněl jako drcení kamene o kámen.

Albrecht seskočil z koně, i když se mu nohy podlomily náhlou slabostí. Věděl, kdo by měl v této zemi ležet, věděl, čí jméno je vytesáno do kamene pod dlažbou kostela, ale tohle nebylo ono. Postava udělala krok vpřed, její oděv byl potrhaný a zašlý, jako by se vynořila z dob, kdy se základy kostela teprve usazovaly do butovické hlíny.

Mám klíč od Jinonic, mám listiny, mám právo zde poroučet, vyhrkl rytíř a udělal krok k ní, odhodlán zahnat ten přelud svou světskou mocí.

Cizinec se však jen hořce zasmál a ten zvuk se odrazil od dřevěných stěn zvonice jako ozvěna tisíce pohřbů. Ruka s úlomkem mramoru klesla a prach se vysypal na zem, přesně tam, kde se za staletí měla rozrůst plocha hřbitova. Albrecht cítil, jak se mu do bot dere neobvyklé chladno, které nepramenilo z nočního vzduchu, ale přímo z půdy pod jeho nohama. Země se chvěla, jako by se pod ní hromadily kroky těch, kteří nikdy nebyli řádně pohřbeni.

Dívej se, rytíři, kam šlapeš, zašeptal cizinec a zmizel v šeru, jako by se rozplynul v šedivé mlze mezi hroby.

Albrecht zůstal stát sám. Ticho, které následovalo, bylo tak absolutní, že slyšel vlastní tlukot srdce, jenž zněl jako údery kladiva do kovadliny. Přistoupil k místu, kde postava stála. Na zemi nenašel nic než prach, ale když se podíval na své vlastní boty, zjistil, že jsou pokryty jemnou, narůžovělou vrstvou kamenné drtě. Srdce se mu rozbušilo v hrudi, když si uvědomil, že ten prach má stejnou barvu jako mramorová deska, kterou nechal loni zasadit do podlahy kostela.

Vydal se ke vchodu, jehož dřevo vonělo pryskyřicí a léty odříkání. Uvnitř kostela bylo světlo svící slabé a mihotavé, ale stačilo na to, aby zahlédl, že deska s jeho vlastním jménem a erbem není na svém místě. Byla neporušená, ležela na podlaze, ale z jejího středu, přesně v místě, kde bylo vytesáno slovo Otopach, vytékala hustá, tmavá tekutina, která ani zdaleka nepřipomínala vodu.

Albrecht se dotkl kamene a cítil, jak se povrch pod jeho prsty hýbe, jako by kámen dýchal. Rychle couvl, vrazil do dveří a vyběhl ven do noci, kde se zvonice tyčila jako černý prst ukazující kamsi do prázdnoty.

Když se druhého dne ráno do kostela vrátili lidé, našli Albrechta Pfefferkorna klečícího u oltáře. Byl živý, ale jeho oči hleděly do bodu, který nikdo jiný neviděl, a jeho rty se pohybovaly v modlitbě, jíž nikdo nerozuměl. Deska byla na svém místě, neporušená a suchá. Nikdo se však neodvážil zeptat, proč od toho rána rytíř nikdy nevkročil do hřbitovní brány a proč trval na tom, aby byl jeho hrob vykopán mimo zdi, na samém okraji, kde se země ještě nedotkla posvěcená půda.

Dnes, když projdete mezi staletými hroby a zastavíte se u stínu staré zvonice, možná ucítíte ten náhlý závan chladu, který nemá nic společného s počasím. Podívejte se pozorně na náhrobní kameny; možná uvidíte, jak se prach na červeném mramoru lehce zachvěje, i když nefouká vítr, jako by se někdo pod vámi snažil naposledy vydechnout a vyprávět příběh, který Butovice střeží už téměř tisíc let.

✦
Příběh se váže k památce Butovický hřbitov Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)