Příběh: Butovický hřbitov
Vavřinec prudce škubl otěžemi, až se kůň vzepjal a jeho kopyta vysekla z tvrdé země spršku jisker, které na okamžik ozářily šindelovou střechu zvonice. Před ním, v úzké bráně butovického hřbitova, stála postava tak nehybná, že splynula s šerem mezi starými náhrobky. Albrecht Pfefferkorn z Otopachu sevřel jílec svého meče, až mu zbělely klouby na prstech, a pokusil se v tom přízraku rozpoznat kohokoliv živého. Vzduch kolem něj náhle ztěžkl pachem tlejícího listí a čehosi kovového, jako by se z hlubin země vyvalila vůně dávno zavřených hrobek.
Ustup, ve jménu svatého Vavřince, poručil Albrecht, hlas se mu však v chladném večeru zlomil. Postava neustoupila. Místo toho pomalu zdvihla ruku, prsty se jí třásly, jako by v nich držela neviditelnou váhu. Když měsíc na okamžik vykoukl zpod mraků, Albrecht uviděl, že cizinec nedrží zbraň, ale úlomek červeného sliveneckého mramoru, který vypadal jako čerstvě vylomený z náhrobní desky.
Jsi to ty, kdo hledá, co už dávno nepatří světu? ozvalo se z hrdla cizince, ale zvuk nebyl lidský; zněl jako drcení kamene o kámen.
Albrecht seskočil z koně, i když se mu nohy podlomily náhlou slabostí. Věděl, kdo by měl v této zemi ležet, věděl, čí jméno je vytesáno do kamene pod dlažbou kostela, ale tohle nebylo ono. Postava udělala krok vpřed, její oděv byl potrhaný a zašlý, jako by se vynořila z dob, kdy se základy kostela teprve usazovaly do butovické hlíny.
Mám klíč od Jinonic, mám listiny, mám právo zde poroučet, vyhrkl rytíř a udělal krok k ní, odhodlán zahnat ten přelud svou světskou mocí.
Cizinec se však jen hořce zasmál a ten zvuk se odrazil od dřevěných stěn zvonice jako ozvěna tisíce pohřbů. Ruka s úlomkem mramoru klesla a prach se vysypal na zem, přesně tam, kde se za staletí měla rozrůst plocha hřbitova. Albrecht cítil, jak se mu do bot dere neobvyklé chladno, které nepramenilo z nočního vzduchu, ale přímo z půdy pod jeho nohama. Země se chvěla, jako by se pod ní hromadily kroky těch, kteří nikdy nebyli řádně pohřbeni.
Dívej se, rytíři, kam šlapeš, zašeptal cizinec a zmizel v šeru, jako by se rozplynul v šedivé mlze mezi hroby.
Albrecht zůstal stát sám. Ticho, které následovalo, bylo tak absolutní, že slyšel vlastní tlukot srdce, jenž zněl jako údery kladiva do kovadliny. Přistoupil k místu, kde postava stála. Na zemi nenašel nic než prach, ale když se podíval na své vlastní boty, zjistil, že jsou pokryty jemnou, narůžovělou vrstvou kamenné drtě. Srdce se mu rozbušilo v hrudi, když si uvědomil, že ten prach má stejnou barvu jako mramorová deska, kterou nechal loni zasadit do podlahy kostela.
Vydal se ke vchodu, jehož dřevo vonělo pryskyřicí a léty odříkání. Uvnitř kostela bylo světlo svící slabé a mihotavé, ale stačilo na to, aby zahlédl, že deska s jeho vlastním jménem a erbem není na svém místě. Byla neporušená, ležela na podlaze, ale z jejího středu, přesně v místě, kde bylo vytesáno slovo Otopach, vytékala hustá, tmavá tekutina, která ani zdaleka nepřipomínala vodu.
Albrecht se dotkl kamene a cítil, jak se povrch pod jeho prsty hýbe, jako by kámen dýchal. Rychle couvl, vrazil do dveří a vyběhl ven do noci, kde se zvonice tyčila jako černý prst ukazující kamsi do prázdnoty.
Když se druhého dne ráno do kostela vrátili lidé, našli Albrechta Pfefferkorna klečícího u oltáře. Byl živý, ale jeho oči hleděly do bodu, který nikdo jiný neviděl, a jeho rty se pohybovaly v modlitbě, jíž nikdo nerozuměl. Deska byla na svém místě, neporušená a suchá. Nikdo se však neodvážil zeptat, proč od toho rána rytíř nikdy nevkročil do hřbitovní brány a proč trval na tom, aby byl jeho hrob vykopán mimo zdi, na samém okraji, kde se země ještě nedotkla posvěcená půda.
Dnes, když projdete mezi staletými hroby a zastavíte se u stínu staré zvonice, možná ucítíte ten náhlý závan chladu, který nemá nic společného s počasím. Podívejte se pozorně na náhrobní kameny; možná uvidíte, jak se prach na červeném mramoru lehce zachvěje, i když nefouká vítr, jako by se někdo pod vámi snažil naposledy vydechnout a vyprávět příběh, který Butovice střeží už téměř tisíc let.