Příběh: Kittelův dům
„Zatracenej doktor, zatracenej kopec a zatracenej mráz!“ ulevil si Florian Hübner a opřel se celou vahou do provazu dřevěných saní, z nichž trčely dvě nohy omotané rozedranou ovčí kůží.
Sníh mu skřípal pod okovanými botami a vítr z jizerských hřebenů bodal do tváří jako tisíc drobných jehel. Na saních ležel jeho dvanáctiletý syn Mathes. Neplakal, ani nesténal. Jen z hrdla vyrážel suchý, hvízdavý zvuk, jako když rezavá pila zajíždí do zmrzlého pařezu. Florian se dole v údolí zapřisáhl, že k tomu rouhači na kopec nikdy nevstoupí. O Johannu Kittelovi si sousedé u piva šeptali hrozné věci. Že má knihu psanou dračí krví. Že létá nad Šumburkem v černém plášti a že to obrovské dřevěné stavení, kterému lidé ze strachu i úcty začali říkat Burk, vyrostlo z pekelného zlata. Jenže místní bába kořenářka včera nad Mathesem zlomila hůl a řekla Florianovi, ať chlapci raději nechá ušít rubáš.
Před Florianem se ve vánici konečně vynořil ten kolos. Roubené patro se tyčilo k šedému nebi, lomená mansardová střecha shlížela do kraje jako přísné oko a ze širokého komína stoupal hustý, nažloutlý kouř. Nebylo to obyčejné selské stavení, byla to pevnost proti smrti.
Florian nevklepal, vrazil do těžkých dubových dveří ramenem. Teplo uvnitř ho málem porazilo. Místo síry však do nosu udeřila omamná vůně sušeného kozlíku, kafru, včelího vosku a svařeného octa. U dlouhého stolu stál muž s vyhrnutými rukávy a tloukl v mosazném hmoždíři sušené kořeny takovou silou, až kov zvonil jako kostelní zvon.
„Ticho tam vzadu, Ignáci!“ ozval se z vedlejší světnice hromový hlas. Vzápětí se ve dveřích objevil sám doktor Kittel. Neměl kopyto ani rohy. Měl široká ramena podomáckého tesaře, zástěru potřísněnou bylinnými šťávami a prsty dlouhé a silné, jaké mívají varhaníci.
„Dusí se,“ vyhrkl Florian a dech mu došel. „Lidé říkají, že spravujete i to, co už pánbůh odepsal. Zaplatím. Všechno dám.“
Kittel se ani nepodíval na otce. Přiskočil k saním, dvěma rychlými pohyby strhl kůži a položil dlaň na Mathesovo rozpálené čelo. Druhou rukou chlapci rozevřel ústa. Florian viděl, jak se doktorovi stáhlo obočí. V chlapcově krku seděl nateklý, hnisavý uzel velký jako holubí vejce, který pomalu zavíral poslední štěrbinu pro vzduch.
„Ignáci, horké plátno! A přines lihový ocet se skalicí,“ zavelel Kittel klidným, ale neúprosným tónem. Vzal chlapce do náruče lehce, jako by nesl otep slámy, a položil ho na široký stůl pod okno, kde dopadalo bledé odpolední světlo.
Florian ustoupil ke zdi, zády se opřel o hrubě otesané trámy a vytáhl z kapsy plátěný váček. Vypadly z něj dvě věci: stříbrný tolar po dědovi a pytlík sušených horských hřibů. „Tady. Víc na chalupě nemám, pane doktore. Jestli chcete krev, vezměte si moji. Duši synovi neberte.“
Kittel se na vteřinu zastavil se stříbrnou sondou v ruce a poprvé se Florianovi podíval přímo do očí. Ten pohled nebyl zlý, byl jen nekonečně unavený ze vší lidské hlouposti.
„Hlupáku z údolí,“ procedil doktor mezi zuby, zatímco bratr Ignác chlapce pevně chytil za ramena. „Kdybych čekal na smlouvy s čertem, polovina vašeho panství by už dávno hnila na krchově. Drž mu nohy a modli se k svatému Josefovi, ať mi neuklouzne ruka. Na pohádky tu nemáme čas.“
Následující okamžik trval věčnost. Kittelův nůž bleskl ve světle svíce. Mathes sebou trhl, z hrdla mu vyšel bublavý výkřik a na bílé plátno vytryskl kalný hnis smíchaný s krví. Florian zavřel oči a v duchu se loučil se synem.
Pak ale uslyšel zvuk. Hluboký, trhavý, lačný nádech. A další. Mathes poprvé po třech dnech naplnil plíce vzduchem bez pískání. Kittel už mu do otevřené rány kapala hořkou tinkturu, chladil mu čelo octovými obklady a jeho bratr Ignác podával lžíci teplého odvaru.
Za dvě hodiny chlapec usnul na lůžku v rohu síně, bledý, ale s klidným dechem a chladnoucím čelem.
Florian stál u stolu, nohy se mu třásly úlevou. Popadl stříbrný tolar a cpal ho doktorovi do dlaně. Kittel však ruku zavřel a minci odstrčil zpátky.
„Tolar si schovej na obilí, Hübnere. Až roztaje sníh, přijde bída. Místo stříbra mi na jaře přivezeš dvě fůry křemene na stavbu kostela a z těch hub mi tu nech půlku, Ignác z nich udělá polévku pro ty, co leží nahoře v komoře.“ Doktor si unaveně otřel ruce do zástěry a kývl k oknu, za nímž se černala noc. „A dole ve vsi vyřiď těm mluvkům, že jestli tu nějaký čert opravdu přebývá, jmenuje se tvrdohlavost, vstávání ve čtyři ráno a neochota nechat lidi zhebnout.“
Florian vyšel před Burk do mrazu, aby nabral synovi čerstvou vodu ze studny. Zastavil se a pohlédl na mohutné stavení, v jehož oknech svítily desítky svící. Dům stál na svahu pevně a tiše, rozkročený mezi zemí a nebem, a v jeho stěnách bilo tajemství, které žádná pověst nedokázala vysvětlit lépe než obyčejná lidská ruka přiložená k cizí ráně. Kdo dnes stane na jeho prahu a položí dlaň na staré dřevo, ten ten tlukot uslyší dodnes.