Příběh: Dům čp. 420
„Tady to je, v tomhle trámu, v té nejhlubší spáře!“ vykřikl Matěj a prsty se zoufale dělal o hrubé dřevo stropy. Vzduch v roubené části domu čp. 420 byl hustý, voněl starým prachem a vlhkostí, která stoupala z kamenné podezdivky hluboko pod nohama. Matěj se třásl, přestože v místnosti bylo srpnové vedro, které člověka dusilo.
Vedle něj stál pan Urban, muž s tváří jako vytesaná z žuly, který v Štramberku znal každý kámen hradební zdi. Urban jen mlčky sledoval, jak mladý tesař vytrhuje z praskliny v mohutném hraněném trámu malý, vyvrhcený kousek pergamentu. Papír byl žlutý, ztuhlý a v rozích ožehlý.
„Co tam píšou, Matěji? Čti to nahlas!“
Matěj rozvinul lístek. Jeho oči přejely po řádcích, které vypadaly spíše jako kód než jako slova. Zmlčel. Jeho pohled přejel z papíru na severní stěnu, která byla přirostlá přímo do městské hradby. V té chvíli se v domě ozval zvuk, který neměl smysl. Byl to tichý, rytmický úděr, jako by někdo v hlubokém suterénu, kde žádný suterén nebyl, pomalu klepal na dřevo.
„Slyšel jsi to?“ zašeptal Matěj a zbledl.
Urban ne odpověděl. Přistoupil k bedněnému schodišti, které spojovalo nízkou roubenku s vyšší zděnou částí domu. V tom prostoru, kde se dvě doby a dva materiály setkávaly v podivném úhlu, se najednou změnil tlak vzduchu. V místnosti zapálalo chladem, přestože za okny pálilo slunce do ulicy Horní Bašta.
Matěj znovu pohlédl na lístek. „Tady píší, že ten, kdo najde klíč v dřevě, musí otevřít dveře, které nejsou vidět. Ale Urbaně, podívej se na ten trám. Ten průměr je skoro půl metru, je to největší kousek dřeva, jaký jsem kdy viděl. Jak by tam mohl být klíč?“
V tu chvíli se z hloubi domu ozval smích. Nebyl to lidský smích, spíše zvuk tření dvou suchých kmenů o sebe. Zvuk přicházel z místa, kde roubená stěna splývala s kamenem hradební zdi. Matěj instinktivně odstoupil, až vrazil zády do zděné části domu. Prsty mu zbrněly, když ucítil, že ze zdi vyzařuje podivné teplo, jako by v kamenech hořely uhlíky, i když dům byl od velkého požáru v roce 1855 dávno vychlazený.
„Kdo tam je?“ zařval Urban a vytasil z pasu těžký nůž.
Odpověď nepřišla v podobě slov. Místo toho se v roubené síni začaly otřásat trámy. Prach sypal ze stropu na jejich ramena. Matěj znovu podíval na pergament a zjistil, že písma na něm začínají mizet. Inkoust se rozpouštěl a odtekal po papíře, jako by ho někdo z druhé strany neviditelně smýval.
„Musíme jít pryč, Urbaně! Tohle místo není pro nás!“
Když oba vyběhli ven do slunečního světla Horní Bašty, dům čp. 420 vypadal opět jako klidná, historická stavba, která v pokoji s hradbami spí už dvě stletí. Jen Matějova dlan, kterou se dotkl onoho největšího trámu, zůstala vybarvená do síně, jako by ji někdo označil žhavým železem.
Urban se na něj podíval s výrazem, který vyjadřoval naprosté zmatení. „Co jsi tam našel, chlapče? O čem jsi mluvil?“
Matěj se podíval na svou ruku a pak na prázdný lístek v druhé dlani. Všechno bylo pryč. Žádná slova, žádné instrukce. Jen ten podivný, horký otisk na kůži, který přesně odpovídal tvaru zámku, který v tomto domě nikdy nebyl nalezen.
Kdoen z obyvatel Štramberku tehdy věděl, že v roubených stěnách domu u hradby zůstal schován tajemný prostor, do kterého nevede žádní schody a z którego nikdo nikdy nevyšel. Jen ten horký znak na Matějově dlani připomínal, že některé dveře zůstávají zavřené jen do té doby, než je někdo zvenčí nechtěně probudí.