Příběh: Lubasův dům
„Ustup, ty blázne, nebo tě ta zeď pohltí i s tvými modlitbami!“ zakřičel Matěj a prudce strhl svého bratra z hrubého kamene ohradní zdi.
Jan však neústupoval. Jeho prsty, špinavé od sazí a popela z černé kuchyně, se křečovitě klesaly po chladném povrchu kamene. Vzduch kolem nich chutnal po starém železe a vlhkosti, která stoupala z hlubokých základů domu. Byli v křižovatce, kde se dvě ulice setkávaly v ostrém úhlu, a nad nimi se tyčil nárožní arkýř, jehož tři kamenní podpěry vypadaly v šeru jako zkamenělí strážci tajemství.
Jan neviděl bratra. Díval se do úzké, šikmé uličky, která vedla pryč od domu, směrem k hřbitovu. V té chvíli tam nebylo nic než tma a ticho, které hlušelo v uších. Přesto Jan slyšel zvuk. Byl to rytmický, kovový skřípot, jako když někdo táhne těžký řetěz přes mokrou dlažbu. Zvuk přicházel z místa, kde se dům setkával s branou vedoucí k mrtvým, ale v uličce se nehýbalo ani lístko.
„Slyšíš to, Matěji? On je tady. Přišel pro svůj dluh,“ zašeptal Jan a jeho hlas se třásl.
Matěj se zasmál, ale byl to nervózní smích, který zněl jako praskání suchých polen v ohni. „Kdo by měl přijít v tuto hodinu? Dům je zamčený, v přízemí je mráz, že mrazí v kostech, a nikdo rozumný by nebloudil u hřbitovních bran. Jdi zpět k ohni, než ti zkamenějí prsty.“
Jan však neposlechl. Opět přitiskl ucho k chladnému kameni ohradní zdi. Náhlé ticho bylo přerušeno tichým, téměř neslyšelným šepotem, který nezněl jako lidská řeč. Bylo to spíše vrnění, vibrace, která se přenášela z hloubky země až do jeho lebky. V tu chvíli se z arkýře nad nimi ozvalo tlouhlé klepnutí. Oba bratři vzhlédli. Na kamenném profilu vchodu, hned vedle kamenické značky, seděl muž.
Nebyl to obyvatel města. Měl na sobě plášť barvy starého popela, který splýval s barvou gotických zdí, a jeho tvář byla zastřena stínem. Nezamrzl mu dech v mrazivém vzduchu, ačkoli byla noc ledová. Muž nepromluvil, jen pomalu zvedl ruku a ukázal prstem směrem k té šikmé uličce, která vedla k hřbitovu.
„Co chceš?“ vykřikl Matěj a udělal krok vpřed, aby zakryl bratra.
Neznámý muž z arkýře nenáhle zmizel. Nebylo to prudké zmizení, jako by skočil, ale spíše se rozplynul, jako by byl jen součástí stínu vrhnutého z křižovatky ulic. Zůstal po něm jen jeden předmět, který dopadl na zem s kovovým cinknutím. Byl to starý, zrezivělý klíč s hlavou ve tvaru trojúhelníku.
Jan se sklonil a zvedl klíč. Kov byl horký, téměř žhavý, přestože kolem nich vládla zimová mrazivost. V momentě, kdy ho stiskl v dlani, ulička vedoucí k hřbitovu se na vteřinu rozsvítila bledým, modravým světlem. Bratři viděli siluety postav, které v řadě kráčely směrem k domu, ale nešly po zemi. Pluly těsně nad ní, v tichosti a důstojnosti, jako by se vracely domů po dlouhé cestě.
Všechny postavy se zastavily u ohradní zdi. Jedna z nich se otočila k Janovi. Neměla oči, jen prázdné jamky, z których sálal klid, který byl děsivější než jakýkoliv hněv. Postava zvedla ruku a ukázala na klíč v Janově dlani. Poté se celý průvod v jediném mraku mlhy rozplynul.
Bratři zůstali stát v naprostém tichu. Matěj se už nesmál. Díval se na zdi domu, které v šeru vypadaly jako mříže věznice. Jan pocítil, jak mu klíč v ruce začal pomalu chladnout, až se stal ledovým kouskem železa.
Nikdy už se neodvážili mluvit o tom, co viděli. Jan klíč schoval do hloubky černé kuchyně, kde ho zakopal pod vrstvu popela a sazí. Do konce svého života se však každou noc budil stejným zvukem. Slyšel, jak někdo zvenku, z té šikmé uličky, jemně škrábe nehty o ohradní zeď a tichým, trpělivým hlasem volá jeho jméno.
Kdo vlastně držel druhý konec toho neviditelného řetězu a proč se vracel právě k tomuto domu, zůstalo tajemstvím pohřbeným v kamenech. Jen ten starý klíč v popelu stále čeká na ruku, která ho znovuzbudí a otevře bránu, kterou už dávno smazal čas.