Příběh: Dům čp. 72 (Kolín)
„Tady to je, v těchto kamenech to zůstalo!“ vykřikl Václav Hoger a s vervou tasil své prsty do vlhké omítky v hlubokém sklepení. Jeho hlas se odrážel od gotických klenb jako údery kladiva do kovadliny, zatímco nad ním, v barokních sálech domu čp. 72, probíhala oslava z příchodu nového roku.
Vzduch v podzemí byl těžký a chutnal po starém jehličí a vlhkém vápenci. Václav se nedíval na hosty nahoře, kteří pilí z křišťálových pohárů a smějí se do svíček. On hledal něco jiného. Hledal prázdnotu, která v domě U červeného jelena přetrvala i ty největší požáry. Pod jeho nohama ležela zdivadělá historie, staré arkády, které pamatovaly časy dávno zapomenuté, a právě tam, v temném koutě, kde světlo lampionu nedosáhlo, se dělo něco, co popíralo veškerý rozum.
Zdi v tomto místě nebyly tiché. Kdo k nim přiložil ucho, neslyšel šum města ani kroky sloužících v patře, ale rytmické, hluboké tlukotí, jako by celý dům byl jedním obrovským, kamenným srdcem. Václav, muž zvyklý na řád a obchod, se v posledních týdnech změnil. Přestal jíst, jeho oči se propadly a v noci mluvil k prázdným prostorům chodby, která vedla do dvora.
„Ukaž mi to, ty starý zloději času,“ zašeptal Václav a začal odstraňovat kusy staré malty.
V ten moment se z horního patra ozval prudký křik. Jeho manželka, v panice, vběhla do sklepení, její hedvábné šaty švihaly o špinavou podlahu. „Václave, přestaň s tímto šílenstvím! Hosté se ptají, kam jsi zmizel, a ty tady hrabeš v prachu jako nějaký toulavý žebrak!“
Václav se na ni ani neotočil. Jeho pohled byl upřený na úzkou spáru v zdi, ze které začal pronikat podivný, modravý svit. Nebylo to světlo ohně, nebylo to světlo svíčky. Byl to chladný jas, který nevycházel z žádného zdroje, ale zdál se být součástí samotného kamene. Vzduch kolem něj náhle ztuhl, ačkoliv v Kolíně zuřila zima, Václavovi začaly z čela stékat kapky horkého potu.
„Slyšíš to, Marie?“ vydechl a jeho hlas zněl cize, jako by mluvil z velké vzdálenosti. „Oni jsou tady. Všichni ti, kteří zde žili před námi. Sladovník Ronovský, mlynář Kučera... všichni jsou v této zdi. Nejsou mrtví, jen jsou vpleteni do kamene.“
Marie s hrůzou sledovala, jak její muž přiložil dlaň k modravému světlu. Vteřinu poté se ozvalo tiché, kovové cvaknutí, jako by se v hloubi domu zavřela obrovská železná brána. Modré světlo prudce zablesklo a pak zmizelo. Václav zůstal stát nehybně, ruku stále přitisknutou k chladné zdi.
Když se konečně otočil k manželce, jeho oči byly prázdné. Nebylo v nich žádné uznání, žádná láska, jen hluboký, nevysvětlitelný klid. Celou noc už nepromluvil. Seděl v křesle v hlavním sále, díval se na nově vyvázané barokní detaily stropu a jen občas jemně poklepával prsty o rám židle v rytmu onoho podzemního tlukotu.
O tři dny později Václav Hoger zmizel. Prostě vyprpěl. V domě nebyla žádná otevřená okna, dveře do dvora byly zamčené zevnitř a nikdo z průjezdných ulic ho neviděl odcházet. Zůstaly jen jeho šaty, pečlivně složené na podlaze v tom nejhlubším koutě sklepení, přesně tam, kde kdysi svítilo modré světlo.
Marie se pokusila najít v zdi otvor, skrytý průchod nebo tajnou komnatu, ale našla jen masivní, neprostupný kámen. Architekti, kteří později dům opravovali, nikdy nenalezli žádný důkaz o tajných chodech v místě, kde Václav hledal. Jenom tlusté zdivy, které chránily dům před plameny a časem.
Kdo dnes projde podloubím domu čp. 72 a přiloží ucho k chladným, barokním obloukům, může stále zaslechnout jemné, rytmické tlukotí, které se neshoduje s žádným z hodin v okolí. Některé věci zůstávají vpleteny do základů hlouběji, než kam dosáhne jakýkoli lidský pohled.