Příběh: včelín v Milíčevsi

„Zatni ty ústa a poslouchej, nebo tě vyhodím z dvora vteřinu po vteřině!“ zaječel Mikuláš a prudce strhl plátno z hliněného nádoby. Vzduchem se okamžitě rozlil hustý, lepkavý pach horkého vosku smíšený s něčím, co připomínalo staré železo a divoké bylí.

Mikuláš nebyl obyčejný včelař. V Milíčevsi o něm šeptali, že mluví s větrem a zná cestu do míst, kam slunce nedosáhne. Stál v té podivné budově ve tvaru podkovy, kde se světlo z prosklené lucerny na střeše lilo k zemi jako bílý sloupec, který rozřezával šero místnosti. Před ním stál mladý pomocník Jan, který se třásl tak silně, až mu zvonily přezky u bot.

„Mistře, ty včely... ony nelétají k květům,“ vyhrkl Jan a ukázal prstem směrem k výletům vedoucím do polí. „Viděl jsem je. Létají k zámeckým zdím a vrací se s něčím, co není pyl. Je to stříbrný prach. A když ho přinesou do úlů, začne ta budova zpívat.“

Mikuláš se zastavil. Jeho ruce, zčernalé od kouře a pryskyřice, ztuhly v půlce pohybu. Pomalu se otočil k Janovi. V jeho očích nebyl hněv, ale zvláštní, horečnatý scales. V budově najednou utichlo. Bzučení tisíců včel, které bývá monotónním hlukem, se změnilo v rytmický, téměř lidský sbor. Zvuk nebyl v uších, ale v kostech. Vibroval v hrudníku a nutilil člověka klykat v rytmu, který nikdo neznal.

„To není prach, ty hlupáku,“ zašeptal Mikuláš a hlas měl najednou hluboký jako studna. „To jsou vzpomínky. Včely sbírají to, co lidé zapomněli, nebo co chtěli navždy smazat ze světa. Sběrají bolest z rozbitých srdcí a tajemství z hrobů pod zámkem. Tady, v tomhle tvaru podkovy, se ty střípky sjednocují v jeden velký med.“

Jan udělal krok zpět. Pod nohama mu vrzalo suché dřevo. Podíval se nahoru k lucerně, kde se v jasném světle vznášely tisíce zlatých křídel. V tu chvíli se stalo něco, co v Milíčevsi zůstalo v paměti generací, i když nikdo nedokázal říct, co přesně to bylo. Včely najednou přestaly bzučet. Naprosté, hrobové ticho zaplavilo prostor. Všechny včely současně vyletěly z úlů a místo toho, aby vyletěly ven do polí, začaly kroužit kolem Mikuláše.

Tvořily kolem něj hustý, zlatý kokon, který ho zcela zakryl. Jan viděl jen záblesky bílého světla z lucerny a slyšel, jak se zevnitř toho včelího hnízda ozývá hlas, který nebyl Mikulášův. Byl to hlas tisíců lidí, šepot, který zněl jako šumění listsvů v hloubi lesa.

„Už je čas,“ zaznělo z kokonu.

Když se včely po několika minutách rozletěly a zmizely v oblacích, v místnosti nezůstal nikdo. Jen prázdná místnost ve tvaru podkovy, vůně horkého vosku a na podlaze jedna jediná sklenice medu, která svítila vlastním, slabým modrým světlem. Jan tam stál jako přibitý. Hledal mistře v každém koutě, v každém úlu, ale Mikuláš byl pryč. Zanechal po sobě jen otevřená okna s šambrány a ticho, které bylo těžší než kámen.

Nikdo z vesnice ho nenalezl. Nebyla stopa v prachu, žádný dopis, žádná stopa v trávě. Jen ta podivná budova zůstala stát jako němý svědek události, která popírala veškerý rozum. Lidé se začali ptát, kam včely odnesly člověka, který se s nimi dokázal domluvit, a zda je ten modrý med stále někde ukrytý v dutinách zdí.

Kdo dnes přistoupí k těmto starým zdivům, možná v tichém větru stále slyší ten rytmický sbor, který nehledá květiny, ale hledá někoho, kdo dokáže rozumět šepotu zapomenutých věcí.