Příběh: Dům čp. 31 (Štramberk)
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne!“ zakřičel Matěj a svaly na jeho krku zrudily hněvem. Prudce odstrčil těžkou dřevěnou židli, která s hlučným skřípáním projela po kamenné podlaze přízemí. Vzduchem se rozlinula vůně starého prachu, vlhkého kamene a levného tabáku, který v místnosti visel jako neviditelný mlhovec.
Starý Jan, muž s tváří jako vysušené koryto potoka, ani nepohnul s vejdou. Seděl v koutě místnosti, kde klenutý strop s lunetami tvořil hluboké stíny, a upřeně hleděl na svou ruku. V dlani svíral malý, stříbrný klíč, který v šeru slabě blýskal. Jan nebyl obyčejný nájemník, byl to muž, který znal každou spáru v kamenné podezdívce, jež dům držela v rovnováze proti svahu, a který tvrdil, že slyší šeptání stěn.
Matěj, ambiciózní obchodník s látkami, přišel do domu čp. 31 pro něco, co Jan kdysi našel v zapomenutém prostoru mezi zdmi. Rumor v městě říkal, že starý muž přišel na tajemství, které dokáže změnit osud každého, kdo do něj nahlédne. Matěj nehledal moudrost, hledal zlato nebo vliv, který by mu otevřel dveře do vyšších společností v Novém Jičíně.
„Tady v domu není nic, co bys mohl prodat, Matěji,“ zachrchlal Jan a pomalu vstal. Jeho pohyby byly pomalé, ale jisté.
„Lžeš! Viděl jsem, jak jsi včera v noci stoupal do patra a v rukou jsi nesl něco, co svítilo jako hvězda,“ vyjel to z něj Matěj a udělal krok vpřed.
Jan se mírně usmál a ukázal prstem nahoru, k vysokému baroknímu štítu, který dům korunoval. „Tajemství není v tom, co v domě je, ale v tom, jak dům dýchá. Podívej se na hvězdu v tympanonu. Ona neukazuje k nebi, ale k tomu, co je hluboko pod námi.“
Matěj zmateně pohlédl k oknu, za nímž se rozprostíralo náměstí. V tu chvíli se v domě ozval zvuk, který oba muže přiměl ztuhnout. Nebyl to zvuk větru ani praskání dřeva. Byl to rytmický, hluboký tón, jako by někdo v hloubce země udeřil do obrovského zvonu. Vibrace byla tak silná, že se v oknech zatřesly skla a z koutů klenutého stropu začal prýšit jemný bílý prášek.
„Co je to za ďáblův trik?“ vyjekl Matěj a instinktivně se uchopil římsy, aby udržel rovnováhu.
Jan však nevypadal vyděšeně. Naopak, jeho oči se rozjasnily. „Dům právě otevřel svou paměť. Poslouchej, Matěji. Slyšíš ty hlasy? To jsou lidé, kteří tu byli před námi, ti, co stavěli podloubí a vařili pivo v srdci náměstí. Dům si pamatuje všechno, co se v něm stalo, i to, co se stalo na místě, kde dnes stojí naše zdi.“
Matěj se pokusil zasmát, ale zvuk se změnil. Z hlubokého tónu se stal jasný, melodický zpěv, který se zdál vycházet přímo ze zdí domu. Byl to zvuk tak čistý a bolestivý, že Matějovi zvolnily kolena. Cítil, jak ho hřeje neznámý žár, přestože v místnosti panoval chlad podzimního večera.
Vtom Jan rázem zavřel pěst s klíčem a zvuk utichl. Ticho, které následovalo, bylo těžší než samotný dům. Matěj stál uprostřed místnosti, zmatený a vyčerpaný, jako by z něj někdo vysál veškerou energii.
„Kde je ten vchod? Kde je ta komora, o které mluvíš?“ vydechl Matěj, ale jeho hlas už nebyl plný hněvu, nýbrž zoufalé zvědavosti.
Jan se na něj podíval s hlubokým soucitu. „Klíč neotevírá dveře z dřeva a železa, synu. Otevírá dveře v čase. Ale ty jsi přišel s prázdnou duší. Pro tebe zůstane tento dům jen hromadou kamení a štuku.“
Starý muž se otočil a pomalu odešel do tmy chodby, přičemž jeho kroky byly naprosto neslyšitelné. Matěj zůstal stát v přízemí domu čp. 31, obklopen tichem, které mu začalo vracet otázky, na které už nikdy nenašel odpověď.
Když se o pár let později do domu stěhovali noví lidé, našli v jedné z lunet v klenbách vrytý malý symbol šesticípé hvězdy, který nebyl v žádném plánu stavby. Do dnešního dne nikdo neví, kam Jan zmizel a co přesně slyšel v tichu stěn, které stále chrání své tajemství před každým, kdo hledá pouze zisk.