Příběh: Kamenná kolonie
„Tady to končí, Antoníne, víc z toho pískovce už nevymačkáš!“ zakřičel starý mistr z cihelny a plivl do prachu, zatímco slunce pálilo do zad.
Antonín se neotočil. Stál v hlubokém pískovcovém lomu, tam, kde se stěny prudce zvedaly k nebi a dole v údolí tichě tekla Svratka. V rukou svíral rýč, kterým právě vyhrabal z hloubi země něco, co tam nepatřilo. Nebyl to kámen, ani kořen. Byl to malý, vyřezávaný dřevěný klíč s hlavicí ve tvaru oka, který v dlaních zvláštně vibroval. Vzduch kolem něj náhle ztěžkl vůní starého papíru a vlhkého sínusem jeskyně, přestože kolem vládlo horko.
V roce 1925 byla tato díra v zemi domovem jen pro prach a pot chudých dělníků. Antonín, muž s tváří zčernalou od sazí a rukama roztrhanými od tvrdé práce, se vracel každý večer do svého malého domku, který si s ostatními chudáky postavili v lomu. Tyto domky byly na sebe nalepené jako včely do plástve, úzké uličky mezi nimi připomínaly bludiště, kde se člověk mohl snadno ztratit, i když znal každý kámen.
Klíč však nepatřil do žádného zámku v jeho domě. Ani do žádných dveří v celém lomu.
Třetí noc po nálezu se v kolonii stalo něco, co rozrušilo i ty nejzotišší sousedy. Antonín seděl na prahu svého domku a pozoroval, jak se nad Červeným kopcem stahuje mlha. Náhle uslyšel zvuk. Nebylo to kvílení psa ani šum řeky. Byl to jasný, rytmický zvuk zvonků, jako by projížděl zástup koní, přestože v úzkých uličkách Kamenky nebyla cesta pro kočár.
Vstal a vyšel do středu čtvrti. Mlha byla tak hustá, že neviděl vlastní boty. V tom tichu se ale objevila postava. Byl to vysoký muž v černém plášti, který nešel, ale vznášel se pár centimetrů nad dnem prachové cesty. Netvářil se jako člověk, jeho pohyby byly příliš plynulé, až nepřirozené. V ruce držel starou lampu, která místo ohně vyzařovala studené, modravé světlo.
„Přinesl jsi ho zpět,“ pronesl cizinec hlasem, který zněl jako tření dvou balvanů o sebe.
Antonín ztuhl. Ruka s klíčem v dlani mu ztuhla v křeči. „Kdo jste? Co je to za věc?“
Cizinec neodpověděl. Pouze ukázal prstem směrem k nejstrmější stěně lomu, tam, kde domky lpy na skále nejpevněji. „Tento klíč neotevírá dveře z dřeva a železa. Otevírá dveře, které stavitelé tohoto místa zapomněli zavřít. Pokud ho ponecháš u sebe, tvoje sny přestanou být tvými sny a stanou se sny někoho jiného.“
Antonín pocítil mrazivý chlad, který mu pronikl až do kostí, přestože měl na sobě tlustý vlněný svetr. Bez slova přistoupil k cizinci a položil klíč do jeho otevřené dlaně. Ve chvíli, kdy se kovy a kůže dotkly, ozvalo se krátké, ostré cvaknutí, jako když zapadne zámek v masivní bráně. Modravé světlo lampy vzplálo, oslepilo Antonína na vteřinu a když znovu otevřel oči, ulice byla prázdná.
Zůstala jen mlha a ticho.
Když druhý den ráno Antonín vyšel z domu, zjistil, že jeho soused, starý pan z cihelného dolu, zmateně hledá své klíče od sklepa. a zároveň zjišťoval, že v jeho domě, v místě, kde byla jen holá zeď z pískovce, se objevily dveře. Malé, dřevěné dveře bez kliky, které tam předchozího večera rozhodně nebyly.
Antonín se k nim přiblížil a přiložil ucho k dřevu. Neslyšel tam ticho domu, ale hluk tisíců hlasů, šum neznámých měst a zvuk vody, která tekla směrem, kudy tekla voda nikdy nesmí. Zkusil je zatlačit, ale byly zavřené. Navždy.
Od té doby se v Kamenné kolonii vyprávějí příběhy o lidech, kteří v těchto úzkých uličkách slyšeli zvonky koní, i když žádný kůň do lomu nikdy nevstoupil. Některé z těch domů mají v základech stěny, které jsou příliš tlusté na to, aby byly jen oporou.
Kdo dnes prochází mezi těmito malými domky, možná pocítí ten samý mrazivý tah vzduchu, i když je léto. A možná, pokud bude mít dostatek štěstí, najde v jedné ze stěn neviditelné dveře, které stále čekají na svůj klíč.