Příběh: Dům čp. 264
„Tady to končí, Matěji, víc už z toho domu nevyvlečeš!“ vykřikl starý testeslý a prudce zatnul pěst do hrubého dřeva stěny.
Matěj se ani nepohlédl. Klečel v prachu na vysoké kamenné podezdivce, která dům držela nad svažujícím se terénem, a prsty přejížděl po hluboké rýze v kuláku. Vzduchem se nesla těžká vůně čerstvého smolíře a vlhkého sínku z blízkého potoka. Byl konec osmnáctého století a dům na Dolní Baště voněl novotou, přestože v jeho koutích užtečnější lidé cítili něco, co tam nepatřilo.
„Podívej se na to oko, mistře,“ zašeptal Matěj a ukázal nahoru, k záklopovému prknu ve vrcholu štítu. Tam, kde se dřevo setkávalo s oblohou, bylo namalováno Boží oko. Zdálo se, že zornice sleduje každý jejich pohyb, i když stály v hlubokém stínu střechy.
Matěj nebyl jen pomocníkem. Byl to muž, který slyšel šepot v dřevě. Věřil, že každá trámová víska nese paměť země, na které vyrostla. V té chvíli však v domě čp. 264 slyšel něco, co ho mrazilo v zádech. Nebyl to hněv ani strach, ale rytmické, tiché tloučení, jako by někde hluboko v základech, pod omítkou kamení, tlouklo obrovské srdce.
„Je to jen vítr v komoře,“ odsekly dvoje ostatních dělníků, ale Matěj viděl, jak se jim třesou ruce, když přenášeli poslední prkna.
Večer, kdy město utichlo a nad Štramberkem zavládla modrá tma, Matěj zůstal v domě sám. Seděl v síni a pozoroval, jak světlo jediné svíčky tančí na hrubě otesaných stěnách. Najednou se tloučení zastavilo. Nastalo ticho tak absolutní, až slyšel vlastní krev v uších. Pak se ozval zvuk, který neměl smysl. Z nadáší, kde nebylo nic než prázdný prostor pod šindelem, dopadla na podlahu malá,stříbrná mince.
Matěj ji zvedl. Byla ledová. Nebyla to mince z jejich doby, ani z doby jejich králů. Měla rytiny, které žádný lidský řemeslník v kraji neuměl vykovat. Když se podíval nahoru, uviděl, že z prvků stropu nekapá voda, ale hustá, zlatavá tekutina, která se vznesala proti gravitaci a začala stékat vzhoru, až zmizela v bedněném štítu.
Vyběhl ven na ulici, zmatený a s tlukotem srdce v hrdle. Zvedl zrak k Božímu oku. V tu chvíli se mu zdálo, že se malovaná zornice pohnula. Nejen pohnula, ale mrkla na něj. Vteřinu poté se z domu ozval hluboký, vibrující tón, který otřásl celou Baštou. Zvuk nebyl slyšet ušima, ale v kostech.
Když druhý den ráno přišel mistr, našel Matěje stát u zdi s prázdným pohledem. Mince byla pryč, zlatavá tekutina zmizela a dům vypadal jako obyčejná roubenka. Jenže Matěj už nemluvil. Celý zbytek svého života jen mlčky ukazoval prstem nahoru k vrcholu štítu.
Lidé v Štramberku si začali šeptat, že dům čp. 264 není jen obydlím, ale bránou. Že kdo v něm stráví noc v určitém úhlu světla, může zaslechnout hlasy těch, kteří tu byli před staletími, nebo těch, kteří tu budou až za věky. Matěj s sebou tajemství své mince a zlatého stékání do hrobu.
Dům přežil požáry, přežil války a přežil i vyměnu svých dřevěných prvků. Ale Boží oko na štítu zůstalo. Stále tam hlídá, kdo vstupuje do síně a kdo se odváží hledat v tichu stěn odpověď na otázku, kterou Matěj nikdy nestihl položit. Kdo dnes položí ruku na ty staré kuláky, možná ještě ucítí ten podivný rytmus, který odmítá mlknout.