Příběh: Židovský dům čp. 382
„Tady to je, v této skříni, pod dvojitým dnem z cedrového dřeva!“ vykřikl Isák Zwicker a prudce odsunul těžkou desku, která s duněním dopadla na podlahu. V místnosti se rozletěl hustý prach, který v paprscích světla tančil jako tisíce malých stříbrných jehliček. Isákův hlas se třesl, ale oči měl široce otevřené, plné zvláštního žáru.
Jeho syn, mladý Samuel, stál u okna s pohledem upřeným do Plačkovy ulice. Sledoval lidi procházejících kolem, ale v uších mu znělo jen tiché, rytmické tikání hodin v předsíni. Vzduch v domě voněl po lněném plátně a starém papíru, vůní, která byla pro rodinu Zwickerů od generací synonymem bezpečí a řemesla.
„Otče, co jsi tam našel? Je to jen starý papír,“ namítl Samuel a přistoupil blíž.
Isák však neodpovídal. V rukou svíral malý svitek z pergamentu, který byl uvázán černou šňůrou. Když ho rozvinul, nebylo v něm napsáno žádné jméno, žádná suma peněz ani žádný rodokmen. Byla tam jen jedna jedinejší věta, napsaná inkoustem, který se i po desítkách let leskl jako čerstvě rozlitá krev, a pod ní série podivných symbolů, které nevypadaly jako žádné písmo, které Samuel znal.
„Tento dům není jen z kamene a malty, synu,“ zašeptal Isák a prsty se mu dotýkaly studených stěn klasicistního portálu. „Stojíme na místě, kde se čas v některých rozích zastavil. Kdokoliv přečte tato slova nahlas, otevře dveře, které by měly zůstat zavřené.“
Samuel se zasmál, ale byl to nervózní smích. V Boskovicích se věřilo mnoha legendám, ale on věřil jen tomu, co mohl změřit metrem nebo spočítat v účetní knize. Přesto ho zvědavost přemohla. Natáhl ruku a přečetl si slova. V momentě, kdy dopřál poslední slabice, stalo se něco, co popíralo veškerou logiku.
V domě nastalo absolutní ticho. Zmizely zvuky ulice, utichlo tikání hodin, dokonce i jejich vlastní dechy se zdály být zmrazeny v čase. Pak se z hloubky sklepení, tam, kde se klenuly těžké oblouky, ozval zvuk. Nebyl to hluk zříceniny ani krok zvířete. Byl to jasný, čistý zvuk klavíru, který hrál melodii tak smutnou a zároveň tak vznešenou, že Samuelovi zpodlžila kolena.
„Kdo to hraje?“ vyhrkl Samuel a rozhlédl se kolem sebe. „V domě jsme jen my dva!“
Isák Zwicker však nestál vedle něj. Jeho syn s hrůzou zjistil, že otec zmizel. Zůstal jen prázdný prostor, kde před vteřinou stál, a na podlaze ležel rozvinutý pergament. Samuel vyběhl do chodby, kde se pruské klenby zdály v šeru stahovat a tlačit k zemi. Klavír zněl teď hned pod ním, jako by hudebník seděl v samotném základu domu, v místě, kde kdysi hořely stěny staré budovy.
Samuel zběsilou chutí začal hledat v každém koutě. Prohledal síň, vyběhl na pavlač, vyhlížel z oken v patře, ale ulice byla prázdná a nemý. Když se vrátil do místnosti se skříní, našel na stole malý lístek, který tam předtím nebyl. Byl napsán stejným rudým inkoustem: „Jsme jen strážci. Teď je řada na tebe.“
Samuel nikdy nenašel vysvětlení, kam jeho otec zmizel, ani odkud vycházela ta hudba, která doprovázela jeho sny až do konce jeho dnů. Zůstala v něm hluboká trasa z otce, který prostě vyprchal z reality v srdci vlastního domu.
Dnes už v domu čp. 382 nezní klavír a v pokojích se líně rozkládá ticho moderních dob. Ale kdo vstoupí do prostor, kde se kdysi línily lněné tkaniny rodiny Zwickerů, může pocítit zvláštní chlad a mít pocit, že někdo z hloubky klenb na něj pozorně hledí a čeká, až někdo znovu dopřečte ta zakázaná slova.