Příběh: budova České správy sociálního zabezpečení
„Tady to není, pane Vondráček, hledal jsem v každém bloku, ale jméno prostě chybí!“
Karel Vondráček prudce zastavil svou pojízdnou plošinu. Kovový skřípot kol o dráhy rozsekl ticho obrovské haly jako nůž. Vzduch zde voněl po strojovém oleji, starém papíře a chladu, který stál v prostorách dvou pater, kde se křížily tisíce lístků s osudy tisíců lidí. Vondráček se podíval na svého mladého pomocníka, který stál na protilehlém konci padesátimetrové stěny.
„Nemůže chybět, zkontrolujte to znovu. Ten muž přišel před deseti minutami, podal mi svou kartu a řekl, že chce smazat svou minulost. Doslova, slovo od slova,“ odpověděl Vondráček chraplavým hlasem.
Vondráček šlapal na pedál. Mechanismus s tichým cvaknutím uvolnil jednu z tisíců zásuvek. Ocelová konstrukce z Vítkovic, která obklopovala prostor jako obří mřížka, mírně zavrzala pod tíhou jeřábu. Vondráček natáhl ruku do dlouhé lístkovnice a začal prsty přejíždět po okrajích papírů. Hledal záznam o muži jménem Alois Šťastný.
Když lístek konečně našel, ztuhl. Papír byl čistý. Žádné datum narození, žádné místo zaměstnání, žádné příspěvky. Jen prázdný prostor, kde měla být historie jednoho člověka. V tu chvíli uslyšel za zády tichý, rytmický zvuk. Kroky.
Otočil se. V úzké chodbě mezi dvěma obřími bloky kartotéky stál ten muž. Měl na sobě šedý plášť a klobouk stažený hluboko do čela. Stál naprosto nehybně, přestože v prostoru nebylo vidět žádné dveře, kterými by mohl tak rychle vstoupit. V hale nebyl nikdo jiný kromě Vondráčkova pomocníka, který však v tu chvíli zmateně hleděl do prázdného bloku na druhém konci sálu.
„Už jste to udělal?“ zeptal se cizinec. Hlas měl plochý, bez emocí, připomínající šum papírů v průvanu.
Vondráček s anclé lístkem v ruce vykročil vpřed. „Jak je možné, že váš záznam je prázdný? Kdo jste?“
Muž se mírně usmál, ale jeho oči zůstaly chladné jako betonové stěny budovy. „Já jsem ten, který už v žádné evidenci být nechce. Podívejte se na lístek znovu, pane Vondráčku.“
Vondráček sklonil zrak k papíru. Vteřinu předtím byl lístek prázdný. Teď však na něm začal inkoust sám od sebe tvořit slova. Písmo bylo elegantní, staromodlé. Text neobsahoval údaje o pojištění, ale krátkou větu: „Děkuji, že jste mě pomohl vymazat z tohoto světa.“
Vondráček vyhlásil hlasité volání o pomoc, ale vteřinu poté, kdy zamrkal, byla chodba prázdná. Cizinec zmizel. Žádný zvuk zavřených dveří, žádný dopad kroků o podlahu. Jen tiché bzučení elektrického osvětlení a pach oleje.
Pomocník přiběhl k němu, zmatený a vyplašený. „Co se děje? S kým jste mluvil?“
Vondráček chtěl ukázat lístek, ale když na něj pohlédl, papír v jeho dlani byl opět čistý. Jako by se nikdy nic nenapsalo. Jako by muž, který před nimi stál, nikdy neexistoval. Vondráček se podíval vzhůru k jeřábovým drahám a pocítil náhlý, mrazivý průvan, přestože všechna okna v budově byla pevně zavřená.
Zatudil lístek a schoval si ho do kapsy vesty. Celý zbytek svého pracovního života se snažil zjistit, zda v archivech existuje někdo s tímto jménem, ale v žádné knize, žádném seznamu ani v žádné z tisíců zásuvek strojové kartotéky už Alois Šťastný nebyl.
Karel Vondráček nikdy neřekl pravdu o tom dni svým kolegům. Jen občas, když procházel kolem těch obrovských ocelových stěn, cítil, jak ho někdo sleduje z prostoru mezi lístky, z místa, kam už žádný úředník nedosáhne.
Kdo ví, kolik dalších jmen z tohoto místa zmizelo do prázdnoty, zatímco stroje dál věrně stříhaly čas.