Příběh: Kanovnická 2
„Tady to je, v těchto klenbách to zůstalo!“ vykřikl Matěj a prudce odstrčil těžké dubové dveře, které s hlučným skřípěním narazily o stěnu. Vzduch v hlubokých sklepech domu u rohu náměstí byl hustý, chladný a voněl vlhkým kamenem a starým vínem. Světlo z jeho olejové lampy tančilo po klenutých obloučích a vrhalo dlouhé, deformované stíny, které připomínaly prsty sahající z temnoty.
Vedle něj stál Jan Krobolder, muž s tváří vrytou jako v žulovém bloku, který právě dokončil přestavbu domu do nového, okázalého stylu. Jan se neptal, proč ho Matěj tahá do útrob budovy v takovou hodinu. Jen mlčky sledoval, jak mladý muž klesá na kolena před jednou z kamennýchdesek v podlaze.
Matěj začal prsty přejíždět po spárách mezi kameny. „Václav z Rovného tu něco nechal, pane Kroboldere. Ne knihu, ne zlato, ale něco, co se nevrací do času. Slyšel jsem to v noci. Šepot, který nezná žádný jazyk, ale přesto mu rozumím.“
Krobolder si odfrkl a opřel se o vlhkou stěnu. „Václav byl učenc, humanista, nikoliv čaroděj. Domov v Kanovnické ulici je místem řádu a krásy, ne bláznů a duchů.“
V tu chvíli se stalo něco, co Jana utišelo. Matěj přiložil ucho k podlaze a najednou ztuhl. Z hloubky země, z míst, kde už žádný tunel nevedl a kde by měla být jen pevná skála, se ozval zvuk. Nebyl to hluk zprůchodu lidí na náměstí ani windání větru v podloubí. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu tahá těžký řetěz přes hladký kámen. Tlukot, který se nesl klenbami a vyvolával zvláštní brnění v zubech.
Matěj náhle začal škrábat nehty do spár. „Vidím to! Vidím světlo pod kameny!“
Krobolder přistoupil blíž, poháněn zvědavostí, která přebila jeho opatrnost. Když se sklonil, uviděl, že mezi deskami skutečně proniká slabý, modravý zářivý proud. Nebylo to světlo svíce ani lampy. Byla to záře, která nehřála, ale mrazila kůži. Vteřinu poté se zvuk řetězů změnil v jasný, čistý tón zvonu, přestože v celém domě žádný zvon nebyl.
„Odejdi odtud, Matěji!“ zaječel Jan a popadl mladíka za ramena.
Když ho s trháním vyvlekl ze sklepů až do rohové místnosti v patře, kde se nad nimimi klenul masivní trámový strop, Matěj už nemluvil. Seděl na dřevěné lavici, zíral do prázdna a z jeho úst unikal jen tichý, rytmický hvízd, který přesně odpovídal onomu tónu ze sklepa.
Jan Krobolder se rozhlédl po místnosti. Vše bylo v pořádku, trámy byly pevné, stěny tiché. Jenže když vyšel ven pod arkády směřující k náměstí, všiml si něčeho podivného. Na severní straně domu, tam, kde právě dokončili arkýř s letopočtem 1568, stál muž. Byl oděn v šatech, které nikdo v Budějovicích nenosil, v látkách, které se leskly jako tekuté stříbro. Muž se na Jana nepodíval, jen pomalu zvedl ruku a ukázal prstem směrem dolů, do hloubek klenutých sklepů.
Když Jan mrkl znovu, muž byl pryč. Zůstal jen chladný průvan, který mu zastudil hrtan.
Krobolder se rozhodl sklepy zapečetit. Sypal do nich písek, zdival vchody a přikryl je novými dlažbami, aby nikdo už nikdy neslyšel onen šepot. Věřil, že tajemství Václava z Rovného zůstane pohřbeno pod základy renesančního domu. Jenže Matěj nikdy přestal hvízdnothing. Dělal to každou noc, přesně ve stejný čas, až do dne, kdy prostě zmizel z tváře země.
Kdo dnes prochází podloubím domu v Kanovnické ulici, možná pocítí náhlý chlad, i když je venku léta. Kdo pak vstoupí do hloubek, kde kdysi klenuté sklepy uchovávaly vína a tichý šepot, možná uslyší jemný, kovový zvuk, jako když někdo hluboko pod zemou pomalu tahá řetěz.
Kdo z nás se odváží sestoupit tak hluboko, aby zjistil, co tam Václav z Rovného skutečně nechal za nás?