Příběh: Dům Petr
„Tady to je, v tomtěm dřevěném stínu, kde se zlodějové schovávají před strážemi!“ zakřičel mladý včelář Matyáš a prudce strhl za těžké dubové dveře, které s hlubokým zakrháním ustoupily. Vzduch uvnitř nově postaveného domu v ulici u vřidela byl hustý, nasycený vůní čerstvě řezaného smrku a vlhkého vápna, které ještě v zákoutích syčelo. Matyáš nehledal zlato, hledal odpověď na otázku, která mu zničila spánek celých tři měsíce.
Kašpar Penkert, muž s tváří jako vysekaná z žuly a prsty zčernalými od práce, stál uprostřed místnosti a v ruce svíral těžký železný klíč. Jeho pohled nebyl upřený na včelaře, ale na prázdný roh místnosti, kde se stíny kroutily do podivných tvarů, i když v domě nebyl žádný průvan. Penkert se nepohnul, jen jeho hrtan vydal tichý, varovný zvuk, připomínající vrčení starého psa.
„Kde jsi to viděl, chlapče?“ zeptal se Penkert hlasem, který zněl jako drcení štěrku. „Kdo ti řekl, že v tomto domě žije něco, co nemá jméno?“
Matyáš udělal krok vpřed. Pod botami mu praskala dřevěná sút a prach z nedávné stavby mu lepil rty. „Lidé v městě říkají, že jste při stavbě hrázdění do stěn zamurowal něco, co našel v hlubokých žilách země pod městem. Říkají, že dům nedrží na základech z kamene, ale na slibu, který jste dal někomu, kdo už dávno není z tohoto světa.“
Penkert se pomalu otočil. V jeho očích se zaleskl odlesk jediné svíčky, která hořela na stole. Světlo bylo slabé a žluté, vrhalo na stěny obrovské, tančící stíny. V tu chvíili se ozval zvuk. Nebyl to hluk z ulice, ani skřípání dřeva v novém domě. Byl to rytmický, tichý zvuk, jako by někdo v hloubce zdí vyklepával prsty do dřeva. Tři krátké údery, dlouhá pauza, a pak opět tři údery.
Matyáš ztuhl. Ten zvuk nešel ze stěn, ale zpod jeho vlastních nohou. Podlahová prkna byla stále studená, přestože venku v roce 1706 vládlo horké léto. Včelař se sklonil a přiložil ucho k dřevu. V tu chvíli přestal zvuk vyklepávání a nahradil ho hluboký, jemný šepot, který zněl jako tisíc hlasů mluvících najednou v jazyce, který Matyáš nerozuměl, ale který mu vyrazil krev z obličeje.
„Ustup odtud,“ zasyčel Penkert a popadl Matyáše za rameno tak silně, až mu praskla látka košile. „Tento dům není jen přístřeší. Je to klec. A ty jsi právě teď zaklepal na dveře, které měly zůstat zavřené navěky.“
Vteřinu poté se v místnosti rozlilo nepřirozené chladno. Svíčka na stole zhasla, přestože v místnosti nebyl jedný závan větru. V absolutní tmě Matyáš ucítil na své tváři ledový dotyk, jako by ho někdo pohladil prsty z čistého ledu. Nebyla to ruka člověka; byla příliš dlouhá, příliš štíhlá. Matyáš vyrazil ven z domu, zakopavý a vyděšený, a běžel ulicí směrem k vřidlu, až mu plíce pálily jako ohněm.
Když se ohlédl, viděl dům Penkerta stát v tichosti, hrozivý a tichý, s novým barokním štítem, který se v měsíčním světle zdál být maskou přikrytou přes tvář něčeho hnusného. Penkert tam stál, v temném průchodu, a nehybně pozoroval odcházejícího chlapce.
Matyáš už nikdy nenávštivil centrum města, ale do konce svého života tvrdil, že v noci slyší ty stejné tři údery ve svých vlastních stěnách. Nikdo z tehdejších obyvatel nevysvětlil, proč se dům později jmenoval po lidech, kteří v něm jen krátce žili, jako by se každý nový nájemce snažil přepsat tajemství, které dům uchovával v hloubce svých dřevěných trámů.
Kdo dnes přejde kolem těchto stěn v tichosti, může stále pocítit ten zvláštní chlad, který nepatří do léta, a zapřát si vědět, co přesně Penkert zamurowal do základů, aby jeho dům nikdy nespadl.