Pověst: Palác ARA
Staří obchodníci z Perlové ulice vyprávějí, že palác na rohu nikdy nehořel tak, jak by hořet měl. A ti, kdo tu stáli v únoru roku třicátého prvního, si tu noc nesli v paměti do konce života.
Bylo to pátého února, kdy se z ještě nedokončené stavby Amschellbergových vyvalil dým. Noční Praha spala pod studenou oblohou, a přece se tehdy probudila. Plameny šlehaly dvě a půl hodiny — dvě a půl hodiny, jak si muži z hasičského sboru opakovali s nevěřícným kroucením hlavy. Celé to soukolí čerstvě vztyčených trámů a betonových kleneb mělo dávno padnout. Mělo se sřítit do ulice jako domeček z karet. Ale nestalo se tak. Konstrukce stála. Skořápka nového domu zůstala vzpřímená, jako by ji někdo neviditelnou dlaní přidržoval zevnitř.
Traduje se, že stará paní, prodavačka z nedalekého krámu s plátnem, která celý požár sledovala z protějšího chodníku, prohlásila tehdy docela prostě: „Tenhle dům je jiný. Má v sobě strážce." Lidé se jí smáli, ale potichu, protože i oni viděli totéž, co ona. A někteří starší z nich si vzpomínali, že na tom samém místě stával předtím starý Amschellbergův obchod, kde se sukno a plátno skládalo po generace, jako by se v těch zdech hromadila poctivá kupecká práce, která se jen tak neztrácí.
Majitelé — bratři Amschellbergové, nebo spíše ti, kdo za nimi stáli — vzali zkušenost s ohněm vážně. Ještě před tím, než se dům zcela dostavěl, nechali zabudovat do stropů a stěn tehdy nejmodernější automatické hasicí zařízení značky Springer. Říkalo se, že to bylo trochu přehnané, že Praha nic takového ještě neviděla. Ale mnozí šeptali něco jiného: že to nebyla jen opatrnost, nýbrž jakási smlouva. Jako by majitelé věděli, že oheň se jednou vrátí, a dávali mu tím najevo, že je připraveni.
A oheň se skutečně vrátil. V červenci roku jedenašedesátého, přesně na třetím patře, se přehřálo elektrické vedení. Tentokrát se však nestalo nic z toho, čeho se lidé báli. Hasicí zařízení zafungovalo tak tiše a přesně, jako by ho ovládala cizí ruka. Oheň byl uhašen během několika minut. Zákazníci v patře prý ani nestačili odložit zboží, které si prohlíželi. Jen drobný dym, pach přepáleného drátu a pak opět klid.
Podle místní pověsti není tato odolnost náhoda ani pouhá technika. Staří obyvatelé vyprávějí, že v základech domu dřímá cosi, co si oblíbilo to nárožní místo ještě v dobách, kdy tu stával první Amschellbergův krámeček a kupci přicházeli s boltami plátna na záda. Cosi, co nemá rádo zkázu a ničení a co bdí nad zdmi, jež přežily jedno století výměn — z obchodního domu na Perlu, z Perly na administrativní palác, ze jména do jména, ale stále na témže rohu, stále s těmi zakřivenými skleněnými výlohami jako oči hledící do ulice.
Říká se, že palác ARA je místem, které si pamatuje každého, kdo přes jeho práh vstoupil. A že oheň — ten starý nepřítel kupeckých domů — se mu vyhýbá ne ze strachu ze stříkačky, ale proto, že ví, kdy nemá šanci.
Tato pověst říká o charakteru místa víc než každý stavební výkres: že poctivě budované věci přežívají nejen oheň, ale i čas a zapomnění. Roh Perlové ulice se v ní stává místem, kde se lidská práce a cosi neviditelného uzavřelo k mlčenlivému spojenectví. A ten, kdo dnes prochází kolem zakřivené skleněné fasády, jde možná po chodníku, který pamatuje i tu únorovou noc, kdy oheň prohrál.