Příběh: zámek Palupín
Štěstínský slunce zapadlo za zdmi zámku Palupín, ale jeho poslední paprsky ještě dokázaly proniknout do tmavnoucího sálu, kde stála Alžběta ze Šternberka a hleděla na svého milovaného, Jana Křišťana z Klenového. Jeho oči, temné jako noci bez měsíce, se upíraly do jejích, a Alžběta cítila, jak se jí rozbušilo srdce v hrudi.
"Jsi si jistý, že to chceš udělat?" zeptala se Alžběta, její hlas byl tak slabý, že ho téměř nebylo slyšet.
"Ano, jsem si jistý," odpověděl Jan, jeho hlas byl pevný a rozhodný. "Nemůžu dál žít bez tebe, Alžběto. Musíme spolu utéct, předstoupit před kněze a vdát se."
Alžběta se zachvěla, její ruce se rozklepaly, když si představila, co by se stalo, kdyby je rodiče objevili. "Nemůžeme, Jan. Můj otec by nikdy nesouhlasil. Ješte by mě raději zavřel do kláštera, než by mě dal tobě."
Jan udělal krok blíž, jeho tvář byla zarudlá vzrušením. "To je právě důvod, proč musíme utéct. Nemůžeme čekat na souhlas tvého otce. Musíme si vzít náš osud do vlastních rukou."
Vtom se ozvalo klepání na dveře, a Alžběta se lekla. "Kdo to může být?" zašeptala.
Jan se otočil a šel otevřít dveře. Vešel do sálu sluha, který se uklonil a řekl: "Otec pán chce mluvit s paní Alžbětou."
Alžběta se zbledla, její srdce se zastavilo. Věděla, co to znamená. "Musím jít," řekla Janovi, její hlas byl chvějící se.
Jan ji chytil za ruku a táhl ji k sobě. "Nemůžu tě nechat jít," řekl, jeho oči byly plné zoufalství. "Musíme spolu zůstat."
Alžběta se vytrhla z jeho objetí a běžela za sluhou. Jan zůstal stát v sále, jeho srdce bylo těžké jako kámen.
Dny ubíhaly, a Alžběta se nevrátila. Jan čekal a čekal, ale marně. Nakonec se dozvěděl, že Alžběta byla provdána za jiného muže, muže, kterého si nevzala z lásky, ale z povinnosti.
Jan byl zlomený, jeho srdce bylo rozbité na tisíc kusů. Nemohl již žít v zámku Palupín, kde se mu všechno připomínalo Alžbětu. Opustil zámek a odešel do světa, aby hledal štěstí jinde.
Let_many let uběhly, a Jan se stal starým mužem. Jednou se vrátil do zámku Palupín, aby se rozloučil se svou minulostí. Procházel prázdnými sály, vzpomínal na Alžbětu a na jejich lásku. Vtom ucítil vůni, kterou poznal. Byla to vůně Alžbětina parfému, vůně, která se mu vždy připomínala lásku.
Jan se zastavil, jeho srdce se rozbušilo. Kde byla Alžběta? Proč tu byla její vůně? Jan se rozhlédl, ale nikde nikdo nebyl. Vtom uslyšel šepot, šepot, který zněl jako Alžbětina hlas. "Jani, já jsem tady, já jsem vždycky byla tady."
Jan se otočil, ale nikde nikdo nebyl. Vůně zmizela, a Jan zůstal stát sám v prázdném sále. Říká se, že v těch komnatách se ještě dnes občas objevuje Janova postava, která hledá Alžbětu, svou ztracenou lásku.