Příběh: zámek Třebušín
František Karel Kressl z Kvaltenberka stál v zahradě třebušínského zámku, jeho oči upíraly se na tmavou siluetu vrchu Kalich, kde se tyčila zřícenina hradu, který dal postavit sám Jan Žižka. Vzduch byl prosycen vůní rozkvetlých růží a šeříků, které okrášlily zámeckou zahradu, a František Karel nemohl pomoci, ale musel vzpomínat na poslední setkání s Marií, dcerou místního sedláka. "Proč jsi mě sem pozvala, Marii?" zeptal se František Karel, jeho hlas zněl nízkým tónem, plným naléhavosti. "Víš, že naše rodiny nikdy nedají souhlas k našemu sňatku. Já jsem z ušlechtilého rodu, zatímco ty... ty jsi dcera sedláka." Marie se otočila k němu, její oči zářily slzami. "Chtěla jsem tě vidět, František. Chtěla jsem vědět, zda jsi mě stále miluje." František Karel se přiblížil k ní, jeho ruka se dotkla její tváře. "Miluji tě, Marii. Ale naše láska je odsouzena k zániku. Můj otec by nikdy nedal souhlas k našemu sňatku." V tu chvíli se ozvalo zavření dveří a František Karel se otočil. Jeho otec, Pavel Vencelius z Bochova, stál v zahradě, jeho tvář zněla hněvem. "František, co děláš zde?" zeptal se Pavel Vencelius. "Ty víš, že tato dívka není pro tebe vhodná. Její rodina... není dost ušlechtilá." František Karel se vzepřel proti otci. "Já miluji Marii, otče. A chci ji mít po svém boku." Pavel Vencelius se vysmál. "Ty jsi můj syn, František. A jako takový, musíš splnit své povinnosti vůči naší rodině. Nesmíš si brát dívku z nižšího stavu." Marie se otočila a utekla, slzy tekly po jejích tvářích. František Karel chtěl běžet za ní, ale jeho otec ho zadržel. "Nech ji jít, František. Je lepší, když ji zapomeneš." František Karel se vzepřel, ale věděl, že jeho otec má pravdu. Naše láska byla odsouzena k zániku. Dny šly a František Karel se snažil zapomenout na Marii. Ale nemohla být vyhlazena z jeho mysli. Jednoho dne se rozhodl, že musí vidět Marii ještě jednou. Šel do vesnice, kde žila, a našel ji v poli, kde pracovala. "Marie," řekl, jeho hlas zněl naléhavě. "Musím tě vidět. Musím vědět, zda jsi mě stále miluje." Marie se otočila k němu, její oči zářily slzami. "Miluji tě, František. Ale naše láska je odsouzena k zániku. Musíme se rozloučit." František Karel se vzepřel, ale věděl, že Marie má pravdu. Naše láska byla odsouzena k zániku. V tu chvíli se ozvalo houkání havrana, který letěl nad zámeckou zahradou. František Karel se otočil a uviděl, jak havran usedl na okenní parapet. "Podívej se, Marie," řekl. "Havran sedí na okenním parapetu. Je to špatné znamení. Naše láska odsouzena k zániku." Marie se otočila a utekla, slzy tekly po jejích tvářích. František Karel chtěl běžet za ní, ale věděl, že je pozdě. Naše láska byla odsouzena k zániku. A tak se rozloučili, navždy. Říká se, že v těch komnatách se ještě dnes občas ozývá šepot dvou milenců, kteří se rozloučili před lety, a jejichž láska zůstala navždy v třebušínském zámku.