Příběh: zámek Vičice

Krk Lilie ze Štampachu se napjal, když se snažila dosáhnout na nejvyšší větev třešňového stromu, její prsty se chvěly, když se jí podařilo ulovit několik bobulí a spadla na zem s triumfálním výkřikem, který však utichl, když spatřila stojícího před ní Viléma z Doupova, jehož oči se zlehka usmívaly, ale v jejich hloubce se skrývala nesmírná vážnost.

"Co tady děláš, Lilie?" zeptal se Vilém, jeho hlas byl jako letní vánek, který ji vždycky uklidňoval, ale dnes zněl jinak, jako by se za ním skrývaly nějaké těžké myšlenky. Lilie se napřímila, třešně stále držela v ruce, a pohlédla na Viléma s pohledem, který se snažil být statečným, ale v jeho hloubce se zračila jistá nejistota.

"Jen sbírám třešně," řekla Lilie, její hlas zněl klidně, ale ruce se jí chvěly, když začala třešně ukládat do kapsy. Vilém se přiblížil, jeho kroky byly tišší než šepot, a pohlédl na Lilii s pohledem, který ji vždycky činil nejistou.

"Lilie, musím s tebou mluvit," řekl Vilém, jeho hlas zněl vážně, a Lilie cítila, jak se jí srdce začíná chvět. "Můj otec chce, abych se oženil s dcerou pana z Martinic, a já... já nevím, co dělat."

Lilie se zachvěla, jako by ji někdo udeřil do žaludku, a pohlédla na Viléma s pohledem, který se snažil být lhostejným, ale v jeho hloubce se zračila bolest. "Co to má co dělat se mnou?" zeptala se Lilie, její hlas zněl chladně, ale ruce se jí chvěly, jako by držela nějaký křehký předmět.

Vilém se přiblížil, jeho oči se zlehka zúžily, a pohlédl na Lilii s pohledem, který ji vždycky činil nejistou. "Mám tě rád, Lilie," řekl Vilém, jeho hlas zněl vážně, a Lilie cítila, jak se jí srdce začíná chvět. "Ale můj otec... můj otec chce, abych se oženil s někým jiným."

Lilie se otočila, její oči se naplnily slzami, a pohlédla na třešňový strom, jehož větve se zdály být tak prázdné a bezútěšné. "Jdi," řekla Lilie, její hlas zněl chladně, ale ruce se jí chvěly, jako by držela nějaký křehký předmět. "Jdi a ožení se s tou dívkou. Já už tě nikdy neuvidím."

Vilém se otočil, jeho oči se zlehka zúžily, a pohlédl na Lilii s pohledem, který ji vždycky činil nejistou. "Lilie, prosím..." řekl Vilém, ale Lilie již běžela pryč, její slzy padaly na zem, jako by byly poslední kapkou deště, který již nebyl schopen uhasit žízeň suché země.

Dlouhé roky uplynuly, a Vilém se oženil s dcerou pana z Martinic, ale jeho srdce stále patřilo Lilii. A když jednou přišel do Vičic, spatřil Lilii, jak sedí na lavičce, její oči byly zavřené, a tvář byla tak bledá, jako by byla vytesána z mramoru. Vilém se přiblížil, jeho kroky byly tišší než šepot, a pohlédl na Lilii s pohledem, který ji vždycky činil nejistou.

"Lilie," řekl Vilém, jeho hlas zněl vážně, a Lilie otevřela oči, které se zlehka rozsvítily, jako by byly poslední jiskrou ohně, který již nebyl schopen zahřát studenou zemi. "Lilie, odpustíš mi?" zeptal se Vilém, jeho hlas zněl vážně, a Lilie pohlédla na něj s pohledem, který se snažil být lhostejným, ale v jeho hloubce se zračila bolest.

Lilie se usmála, její rty se lehce zvedly, a pohlédla na Viléma s pohledem, který ji vždycky činil nejistou. "Již dávno ti odpustila, Viléme," řekla Lilie, její hlas zněl chladně, ale ruce se jí chvěly, jako by držela nějaký křehký předmět. "Již dávno."

Vilém se usmála, jeho oči se zlehka rozsvítily, a pohlédl na Lilii s pohledem, který ji vždycky činil nejistou. "Děkuji ti, Lilie," řekl Vilém, jeho hlas zněl vážně, a Lilie pohlédla na něj s pohledem, který se snažil být lhostejným, ale v jeho hloubce se zračila bolest.

A když Vilém odešel, Lilie se zavřela do komnaty, její oči se naplnily slzami, a pohlédla na portrét Viléma, který visel na zdi, jeho oči se zlehka usmívaly, ale v jejich hloubce se skrývala nesmírná vážnost. "Vždycky tě budu milovat, Viléme," řekla Lilie, její hlas zněl chladně, ale ruce se jí chvěly, jako by držela nějaký křehký předmět.

A tak zůstala Lilie v komnatě, její oči byly zavřené, a tvář byla tak bledá, jako by byla vytesána z mramoru, a Vilémův portrét visel na zdi, jeho oči se zlehka usmívaly, ale v jejich hloubce se skrývala nesmírná vážnost, a zdálo se, že čas sám se zastavil, jako by čekal na něco, co již nikdy nebude.